O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐈𝐈𝐈. - Čas jsou galeony ✔️

Vzbudí mě Angelinin starý známý červený budík. Jak moc mi ten příšerný krám scházel. Pomalu se posadím a až zoufale se snažím na měkké matraci udržet balanc, zatímco má nejlepší kamarádka cupitá po studené podlaze ke komodě před našimi postelemi, aby mohla zvuk ztlumit. Skoro vůbec jsem nespala, třeští mi hlava a je mi zle od žaludku. Nevím, zdali je to způsobené tím, že jsem si navykla na Freda na druhé polovině postele a teď jeho přítomnost jednoduše postrádám, anebo tím, že se mi celou noc hlavou honily myšlenky jako splašené. Pravděpodobně obojí. Vstává se mi opravdu, opravdu těžko, ale přemůžu se, obléknu, upravím a pověsím si aktovku s učebnicemi a dalšími pomůckami přes rameno.

Jen, co otevřu skřípající dveře ložnice, střetnu se s rozrušenou Hermionou, která se na ně zrovna chystala zaklepat. Ruce má založené na hrudi a netváří se příliš přátelsky. Angelina už se k mému neštěstí stihla vypařit bůhvíkam. „Musíme si promluvit," oznámí mi nasupeně, popadne mě za předloktí a táhne mě s sebou po točitých schodech, jako kdyby se jednalo o otázku života a smrti. Celou cestu dolů ospale zívám a klimbám se ze strany na stranu jako opilá. Hermiona mě dovede až k veliké nástěnce vyvěšené ve společenské místnosti, na níž je vidět nová obrovská cedule, na kterou ukáže prstem. Zamžourám a zaostřím zrak na tučně psaný text, který nejde přehlédnout.

TREFA: GALONY GALEONŮ!

Nestačí kapesné, které dostáváte, držet krok s vašimi výdaji?
Chcete si přivydělat trochu zlata?
Kontaktuje Freda a George Weasleyovy,
nebelvírská společenská místnost!
Nabízíme jednoduchou, jednorázovou práci,
která skoro nebolí.

(S lítostí sdělujeme, že veškeré úkony
podstupují zájemci na vlastní riziko.)

„To je tedy vrchol!" zaskřípá rozzuřeně zuby a ceduli, kterou Fred s Georgem pracně včerejšího večera museli připíchnout přes papírový plakát oznamující datum prvního říjnového víkendu v Prasinkách, bez přemýšlení striktně strhne. Zleknu se, jelikož mám chvíli pocit, že má v úmyslu ji po mně hodit, a cuknu sebou doprava, ale nic jí na její nerozvážný akt neřeknu. „Jestli jim to co nejdříve nezatrhneš ty, udělám to já sama."

„Ale no tak, Hermiono, vždyť tím přece nikomu neškodí –"

„Někdo by mohl přijít k úrazu! Je to od nich velice neohleduplné a nezodpovědné! Jsem teď prefektka. Je mou povinností jim to zarazit!"

Povzdechnu si, promnu si vyčerpané oči vylepšené o zarudlé kruhy a pevněji mezi prsty semknu popruh kabely. „Tak dobře, zkusím jim na to něco říct. Ale nic ti neslibuju. Ani zdaleka. Mají svou vlastní hlavu, co se takovýchto věcí týče, neposlouchají mě ani nikoho dalšího. A pokud se rozhodneš jim to zakázat ty sama, silně pochybuju o tom, že s tím doopravdy přestanou. Možná na truc ještě přitvrdí. Jako bys je neznala." Vydám se na snídani. Začarovaný strop ve Velké síni jako by dnes do posledního detailu zrcadlil mou ponurou náladu – zatáhl se nevlídně šedivými dešťovými mračny. Přisednu si ke dvojčatům a naleji si do číše horký ovocný čaj na zahřátí. Nemluvím, sklouznu po dřevěné lavici blíže k Fredovi, propletu si jednu paži pod jeho a odložím si hlavu na jeho rameno, zatímco spokojeně usrkávám z poháru, z něhož se vydatně kouří.

„Není ti nic?" táže se mě starostlivě. Nenápadně tím naráží na včerejší konflikt ve společenské místnosti, vidím mu to na očích.

„Jsem jen unavená."

Jakmile už zase bez mého vlastního vědomí přivírám oči a pomalinku propadám polospánku, sedne si naproti nám vedle ještě ospalejšího Harryho a Rona s hlavou složenou na stole až přehnaně energetická a nabuzená Angelina. Odjakživa je dokonalým příkladem ranního ptáčete a mě by upřímně velice zajímalo, jak to dělá. „Ahoj, Angelino," pozdraví ji s dlouhým zívnutím Harry jakýmsi zdvořilostním tónem a prohrábne si neučesané vlasy. „Co léto? Všechno dobrý?"