O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐈𝐗. - A láska léčí zármutek

Je to velmi zvláštní pocit a ještě podivnější je na něm to, jak funguje a přetrvává. Nepociťuji žádný stres, žádnou úzkost, jen klid a pohodu. Jako pod vlivem nějaké omamné látky, hypnózy, jako v transu. Všechno mi připadá tak vzdálené. Lidé, emoce, svět jako takový. Jsem jako robot, tělo bez duše, čísi loutka. Nežiji, nejsem svéprávná.

Někdy jsem věděla, co se mi to děje, vzpomněla si na to, co mi Belatrix provedla, jako kdyby mě osvítilo anebo mě spláchla ledová sprška vody, a utíkala jsem za Eliášem, abych mu to co nejdříve řekla, jenže pokaždé, jakmile jsem za ním doběhla do jiné části jeho domu, najednou jsem zapomněla, co jsem měla ještě před vteřinou na jazyku. Vládnoucí hlas zabydlený uvnitř mé mysli mi poručil, ať jdu zpátky do svého pokoje a nemluvím s ním.

Tušil, že je něco v nepořádku, a náš vztah se zase začal zhoršovat a společné soužití komplikovat. Straním se mu, nekomunikuji s ním, ignoruji ho. Kdesi v sobě vím, že to nechci dělat, ale i tak dělám a mám za to, že je to pro mě to nejlepší. Jsem na něj pořád drzá, provokuji ho a odcházím si z domu, kdy se mi jen zachce a nehledě na jeho pofidérní pravidla, která dávno na začátku jara stanovil. Nestýkám se však s nikým jiným, vyhledávám samotu. Chodívám se projít. Teď, když léto klepe na dveře, nejraději v noci, hezky za tepla a nebe plného hvězd. Dělám si tak pořádek v hlavě.

Hádáme se takřka na denní bázi. Je to vážně katastrofa a nejhorší na tom je, že on doopravdy vůbec nic netuší a jeho početná podezření nikdy nikam nevedou. Dívá se mi upřeně do očí a snaží se v nich něco vyčíst. V průběhu dne jenom tak, zatímco se třeba náhodně míjíme ve dveřích koupelny, a když po sobě ječíme, prostě se ke mně neomaleně rozběhne, popadne mou hlavou do svých rukou a dožaduje se toho, abych se mu do těch jeho vytrvale dívala z takové blízkosti, až jsem z toho nejistá a nervózní.

Vždy toho ale brzy nechá, poraženě svěsí ramena a povzdechne si, já ho od sebe vztekle odstrčím a zabouchnu se u sebe. Je z toho zoufalý. Nemá sebemenší ponětí o tom, co se mnou je, a deptá ho, že na to nemůže přijít. Je přesvědčen, že za mým prapodivným a nerudným chováním, náhlou oddaností zlu a smířeností stojí něco víc. A koneckonců má pravdu. Už jsou tomu celé týdny.

Delší dobu jsem si vědoma toho, co velkolepého se na dnešek po nekonečných měsících příprav chystá, a už od rána jsem kvůli tomu jako na trní, na druhou stranu samozřejmě necítím vůbec nic. Nezvykle jsem se dokonce vzbudila před šestou hodinou, kdy venku teprve vycházelo slunce. Znovu už se mi usnout nepodařilo. Převalovala jsem se z boku na bok a přemýšlela. Dle mého úsudku je veliká pravděpodobnost, že se vypravíme do Bradavic.

Netuším, jakým záhadným způsobem se tam dostaneme či co tam budeme dělat. Bude nás hodně, určitě se jedná o něco velkého. To, jak zaníceně a zlověstně o tom všichni smrtijedi hovoří. Nejsem připravená tam jít, ne takhle. Nechci potkat žádnou známou tvář, čemuž se asi nevyhnu. Bojím se, ale zároveň kvůli nevysvětlitelné omámenosti nikoliv. Už jsem z toho unavená. Uvnitř sebe bojuji, jako kdybychom tam byly dvě a praly se o nadvládu. A prozatím prohrávám na plné čáře.

S Eliášem spolu až do odchodu nemluvíme. Vlastně spolu vůbec nemluvíme. Jeho hlas jsem neslyšela tak dlouho, že si skoro nepamatuji, jak přesně v mých uších zní. Obléknu se do dámského kouzelnického hábitu v podobě černých šatů podobným těm, které nosívá například Belatrix, a do ještě černějšího přehozu. Tohle vybavení mi ve skříni visí už od samého počátku tohoto temného období, kdy jsem se vzdala svého normálního života, ale netroufala jsem si ho nosit mimo občasná setkání s dalšími smrtijedy. Havraní vlasy si spletu do hustého copu a nechám jej volně vlát za mými zády. Stále se mi stýská po mých přírodních.