O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐕𝐈𝐈𝐈. - Náhody neexistují ✔️

První měsíc roku 1996 byl neočekávaně hektický. Nikdo neřešil nic jiného kromě desítky uprchlých smrtijedů z Azkabanu, příšerné Dolores Umbridgeové a nadměrného množství povinností. Ministerstvo informace tradičně tutlá a tají, předstírá, že je vše v tom nejlepším pořádku a nepřipouští si, že se schyluje k veliké válce mezi dobrem a zlem. Dny mi připadají delší než kdy jindy. A taky zdlouhavější, únavnější a nudnější. Sedím v oblíbeném výklenku ve třetím patře hradu u vysokého okna s pestrobarevnými mozaikami s výhledem na rozsáhlé školní pozemky. Bezpečně z něj vidím na Černé jezero, Zapovězený les i Hagridovu hájenku, z níž se čoudí ostošest, oči však místo k výhledu upínám na tištěný text otrhané knížky s názvem Baklažánův průvodce nekromancií.

Nebudu vám lhát. A ani sobě. Cítím se provinile a svým způsobem špatně, když knihy o černé magii, které jsem víceméně ukradla (mám je samozřejmě v plánu čestně vrátit) z Oddělení s omezeným přístupem, čtu. Má zvědavost a touha po vědění je neukojitelná. Beru to jako vzdělání navíc. Jako bonus. Přijde mi to zajímavé a poučné, doplňující k základnímu učivu, které nám do hlavy vtloukávají vyškolení profesoři. Nerozumím tomu, proč se těmito kouzly v obraně proti černé magii nezabýváme intenzivněji. Lépe bychom je dokázali pochopit a tím pádem se proti nim i šikovněji bránit, což je účel, ne snad?

Každopádně ať už si to chci přiznat nebo ne, černá magie mě vždy fascinovala, měla můj obdiv a patřičný respekt. Baví mě si o ní shánět znalosti, baví mě zkoušet a experimentovat. Bezpečně. Někdy, když například v knihovně nikdo není, si funkčnost nějakých zaklínadel otestuji. Nebudu jich zneužívat, to nikdy. Je i toto zlé? Vyjádřím-li se přímo ke knize, kterou právě svírám v rukou – píše se v ní pouze o historii a praktikách vyvolávání duší zemřelých se záměrem získání nějaké informace, případně duchovní ochrany. To nezní jako schopnost padouchů. Napadne mě však... začínal i Voldemort takto nevinně? Jak skončil tam, kde je? A co třeba Gellert Grindelwald? Jak oba přišli o rozum?

Otočím na další stranu a překřížím si jednu nohu přes druhou, když v té pravé od kolene dolů pocítím mravenčení. Venku zase začne vydatně sněžit, prašan bude do rána ovšem určitě jako obvykle tentam. Leden byl nadprůměrně teplý. „Ahoj," vyleká mě Fredův nachlazený hlas seshora. Cuknu sebou a ohlédnu se na kamenné schodiště, po němž ke mně lajdavým krokem a s dlaněmi založenými v kapsách sestupuje. Už si dávno zvykl, že tady trávím spoustu volného času mezi přestávkami nebo o volných hodinách. Touto chodbou se potuluje jen málo lidí, nikam totiž nevede, takže mi slouží jako perfektní útočiště, když chci být sama. Srdce mi povyskočí, na rtech nevědomky vykouzlím úsměv a svět je najednou barevnější a veselejší. Vždycky se na něj po celém dni těším jako malé dítě, jako pes na svého páníčka, který se má co nevidět vrátit z práce. A on z toho má pokaždé nesmírnou radost, a ještě více si toho váží. S každým dnem se milujeme hlouběji. „Učíš se?"

„Ano," zalžu koktavě, knihu co nejrychleji zaklapnu a schovám ji mezi ostatní učebnice, kde tolik nevyčnívá. „Slíbila jsem Erikovi, že nám najdu postup přípravy k jednomu lektvaru."

Dolní končetiny si přehodím přes okraj obloukovitého výklenku, zahoupám jimi ve vzduchu a zapřu se dlaněmi o holá kolena. Na pravém mám nehezkou modřinu, když jsem se ve spěchu omylem kopla o lavici u nebelvírského jídelního stolu. Fred si odloží ruce na má stehna a zlehounka mě políbí na rty. „Neruším?" přesvědčuje se rozpačitě, jelikož jsem zničehonic a bez příčiny trošku zkoprněla a napnula se ve svalech.

„Ale vůbec ne," ujistím ho. Usměji se na něj a on na mě. Bože můj, jak moc ho miluji. Narovná se v zádech a pohladí mě po vlasech, než se konečně dostane k tomu, s čímž za mnou přišel.