O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐈𝐗. - Šest stop pod zemí

„A kolikže mu vůbec je?" zeptám se Ginny, zatímco spolu vysedáváme na posteli u ní v pokoji, kde jsem ji nečekaně po čtyřech dnech úvah a rozpaků přišla navštívit. K mému štěstí zrovna byla sama, což mi poskytlo dokonalé podmínky k tomu, abych ze sebe dostala všechno, co jsem chtěla. A že toho bylo.

„Dvacet dva," odpoví mi. Krátký dopis, který mi jeden z jejích starších bratrů v úterý poslal k narozeninám, si pročítá už minimálně posté za sebou a zamyšleně na něj křiví obočí.

Nevěděla jsem, komu jinému o tom říct, a dusit jsem to v sobě nedokázala. Překvapilo mě to a chtěla jsem znát názor někoho dalšího. Ale koho? Angelina by vyšilovala, Georgovi by to jako vše ostatní bylo upřímně jedno a přišlo mi divné s něčím takovým lozit za Fredem.

Ginny navíc Charlieho moc dobře zná a může mi poradit. Já sama o něm skoro nic nevím. V Bradavicích jsme se na cestě životem míjeli dva roky, ale je logické, že se téměř dospělý prefekt, kapitán úspěšného famfrpálového týmu a jedna z tehdejších nejzářivějších osobností Nebelvíru nebude vybavovat s jedenáctiletou holkou.

Mimo famfrpál si na něj dokonce ani nepamatuji, mám-li říct pravdu. Věčně nebyl k vidění a já ani pořádně nevěděla, jak vypadá, tudíž za naše oficiálně první setkání považuji snídani den před mistrovstvím světa v našem oblíbeném sportu.

Myslím si, že když mě ten den spatřil, vůbec netušil, že jsme kdy navštěvovali stejnou kolej. Kromě té žabomyší hádky s Percym jsem s ním prohodila jen málo slov. Vlastně ani u toho stolu jsem mu nic neřekla a jen tři nejstarší Weasleyovic bratry pozorovala.

Vždycky, když kolem mě a dvojčat náhodně procházel, se na mě jenom zdvořile usmál a šel dál, a nadcházejícího rána mě požádal, abych mu pomohla s nějakou těžkou plátěnou taškou pana Weasleyho z obýváku na zahradu, protože sám měl ruce plné.

Následovala ta věc mezi hořícími stany, přátelský rozhovor na nástupišti devět a tři čtvrtě a nepředvídatelné střetnutí v zákoutích Zapovězeného lesa. Jak vůbec mohl vědět, že mám narozeniny? Vždyť Fred s Georgem si to sotva pamatují.

„Dvacet dva?" vyjeknu udiveně, když mi list nažloutlého pergamenu podá zpátky, a letmo si text psaný drobným tiskacím písmem očima opakovaně projedu, jako kdybych se chtěla přesvědčit, zdali na něm stojí to samé, co předtím. V pokleku si složím ruce i se vzkazem do klína a povzdechnu si.

„Je o čtyři roky starší než Percy a o dva mladší než Bill."

O čtyři roky starší než Percy. Toto prohlášení mě mírně vyděsí. Percyho jsem odnepaměti vnímala jako toho nejstaršího a svým způsobem nejrozumnějšího ze všech sourozenců Weasleyových, jelikož s těmi ještě staršími jsem nijak nepřicházela do styku, a brala ho jako autoritu, jako někoho, ke komu bych si měla přijít pro radu nebo podobně. A Charlie je o čtyři další roky starší a vyspělejší.

O co mu jde? Proč se o mě vůbec stará? Je sice hezké, že se obtěžoval s tím, aby mi napsal až z druhého konce Evropy, a potěšilo mě to, ale je to stejně tak zvláštní, jako kdyby to udělal kupříkladu Bill. Dopis poskládám zpátky do miniaturního čtverečku a schovám si ho do kapsy.

„A on je pořád v Rumunsku? Nevrací se?"

„Na to mistroství domů dorazil skoro po dvou letech. Kdysi jezdíval na každé Vánoce, ale teď už se tady moc neukazuje. Má svůj vlastní život. Práce s draky ho moc baví, vždycky byl se zvířaty šikovný, a v Rumunsku je poslední dobou hold více doma než v Anglii. Jestli ale píše, že se pokusí přijet, tak se určitě na návštěvu staví. To mamka zase bude brečet," vysvětluje mi s úsměvem na tváři, pohrává si s lemem svého růžového trička a hledí ven z okna na prosluněnou krajinu.