O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

Ｐｒｏｌｏｇ - Kdo je Fred?

2003

Cosi venku spadne na zem a vydá to šílenou ránu, já sebou celá cuknu a probudím se z bezesného spánku. Zbrkle otevřu oči a začnu se rozhlížet okolo sebe, hledám mezi všemožnými předměty a nábytkem ve čtvercovité místnosti ten jeden, který by ohlušující zvuk mohl způsobit, následně však ospalýma očima spočinu na dokořán otevřeném okně, odkud se linou dva mužské hlasy. Něčemu se hlasitě smějí.

Mé jako o závod rozbušené srdce se pomalu zklidní zpátky do svého původního rytmu, já hlavou plácnu na načechraný polštář a schovám se pod vyhřátou peřinu. Svalnatá paže obmotaná kolem mého pasu se v ten moment náhle pohne a přitáhne si mě k sobě tak blízko, jak jen to jde, a já se začnu od ucha k uchu usmívat. Dlaň na mém břichu uchopím do té své a propletu si s druhým nejstarším z dětí Artura a Molly Weasleyových prsty do pevného stisku.

Zaslechnu ho, jak se dětinsky uchechtne, obličej záhy zaboří do mých stříbřitých vlasů a políbí mě na krk. „Nechtěla jsem tě vzbudit," zašeptám a spokojeně zavřu oči, zatímco se doslova rozplývám pod jeho hřejivým dotykem.

Zatáhnu za jeho ruku, vymaním ji zpod peřiny až k mým rtům, abych ji mohla silně stisknout a políbit její hřbet. On se znovu zasměje jako malý kluk, já jeho velikou dlaň nechám tutam a zprudka se otočím čelem k němu, až se nenápadně vyleká.

S šokem vepsaným v obličeji na mě mrká svýma nádhernýma, oceánově modrýma očima a snaží se působit nevinně. Nevěřícně zavrtím hlavou do stran, skousnu si spodní ret a prsty si prohrábnu po několikahodinovém šlofíku do uzlů zamotané a všelijak rozcuchané bílé kadeře. On mě s tím stejným výrazem v očích bez ustání sleduje a ani se nehne. Rovněž ustanu v jakémkoliv pohybu a věnuji mu pohled, jakým se mu jasně snažím dát najevo, že mi jeho chování připadá nanejvýš zvláštní.

„Co to jen kuješ, Charlesi?" pronesu řečnicky a se značným dramatickým podtónem v hlasu, načež se můj společník na chvilinku rozesměje.

„Pojď sem," pokyne mi a roztáhne paže daleko od sebe, čímž mi otevírá svou náruč.

Došoupu se po až nepohodlně měkké matraci zpátky k němu a padnu mu na hruď, on si své mohutné paže obmotá kolem mých zad a krátce mě políbí na čelo. Nechám se volně unášet těmi přenádhernými a povznášejícími pocity, které se momentálně zmocňují mé mysli, srdce a vlastně i celého celičkého těla, zavřu oči a na obličeji stále kouzlím obrovitánský úsměv. Jsem ta nejšťastnější bytost na celém širém světě.

Z venku se opět ozvou ony dva hlasy, které jsem zaslechla už předtím a jejichž vlastníci také pravděpodobně způsobili tu ohromnou ránu, co mě ze sekundy na sekundu vzbudila. Teď už po krátkém přemýšlení, když se pořádně zaposlouchám, bezpečně poznám, že se jedná o George a Rona, Charlieho dva mladší bratry, kteří venku společně s ostatními už zřejmě chystají vše pro Georgův speciální den.

„Je to opravdu divné, nemyslíš?" zeptám se Charlieho během úvah a očekávám, že mi bez váhání dá zapravdu. Přece to takhle nemůže připadat jenom mně.

„Co přesně máš na mysli?" táže se mě nazpátek a začne si pohrávat s mými po lopatky dlouhými vlasy. Proplétá si jejich jemné prameny mezi hrubými a puchýři obsypanými prsty a snaží se z nich něco maličkého vytvořit, jakmile se mu však i ten nejprimitivnější druh copu rozpadne, poraženě se vzdá.

„Mí dva nejlepší přátelé z Bradavic se po takové době berou a mně z toho jde hlava kolem. Já snad vážně šílím. Vždyť je to George, proboha! Nemyslela jsem si, že si dokáže sám zavázat boty, natož aby se ženil a zakládal rodinu. Neslyšíš snad, jak bláznivě to zní? George, Angelina, svatba. Kdybych aspoň věděla, jak k tomu vůbec došlo. Znám je oba celý svůj život. Na škole o sebe nikdy neprojevovali žádný zájem."