O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐗𝐈. - Nesvatbovi

Je asi osm nebo devět hodin večer, když se vzbudím z neplánovaného půldenního šlofíku. Od mé výpravy do Azkabanu s Eliášem nedělám skoro nic jiného, než že spím. Co mi taky zbývá. Nemám nic lepšího na práci, nikdo po mně nikdy nic nechce a na polovinu běžných aktivit mám od Řádu stejně udělený zákaz, nedostatek síly a dobré nálady. 

Eliáš se šel po obědě projít do nedalekého smíšeného lesa a nechal mě u nás na půdě samotnou. Chodívá tam rád. Jednou jsem se tam za ním přišla podívat. Sedává u potoka, vždycky se opírá o jeden a ten stejný strom a jednoduše odpočívá. Je pak klidnější a má čistší hlavu. 

Anthony už je u Vika doma a Eliáš je z toho na prášky, poněvadž má od Victoriuse a Tima zákaz se k němu přibližovat, tudíž jej nemůže chodit kontrolovat. Snažila jsem se jim to rozmluvit, ale marně. Nechtějí, aby se s ním stýkal. Dle nich je všechno jeho vina a onen fakt, že je současně příčinou toho, že je Anthony naživu, už je absolutně nezajímá. A to Vik ještě nemá žádné tušení o tom, jak moc blízký si Eliáš si s jeho synovcem je. Doufám, že se Anthony přijede podívat na svatbu. Ještě jsem s ním pořádně nemluvila.

Zdola slyším hlasy. Spoustu různých hlasů. Přemůžu svou vyčerpávající rozespalost, vyhrabu se z postele a jdu se tam podívat. Jsem teď úplně nepoužitelná. Sotva se udržím stabilně na nohou, pořád usínám, v hlavě mám úplně vygumováno.

Slezu z půdy a pokračuji po schodech do přízemního podlaží, kde se momentálně všichni obyvatelé domu nacházejí. Veškeré ložnice, které cestou minu, jsou prázdné. Všichni jsou shromáždění v hloučku dole v obývacím pokoji. Někteří sedí naskládaní jeden přes druhého na gauči, jiní na křeslech, další stojí anebo nervózně pochodují tam a zpět před krbem. O čemsi všichni horlivě debatují. Něco se chystá. 

Vidím vytáhlého Rona, Hermionu s hustými vlasy spletenými do copu, ošklivě zjizveného Billa a krásnou Fleur bok po boku, pana Weasleyho s laskavou tváří, řídnoucími vlasy a trochu nakřivo nasazenými brýlemi, bitvami ošlehaného jednonohého Pošuka, jehož jasně modré čarodějné oko se v očním důlku zběsile protáčí kolem dokola, Tonksovou s krátkými vlasy přebarvenými na její oblíbený světle růžový odstín a zase o něco šedivějšího a ztrhanějšího Lupina, kteří jsou teď čerstvě manželé, holohlavého a ramenatého Kingsleyho Pastorka, Hagrida s rozcuchanými vousy, který musí stát mírně přihrbený, aby se neuhodil do hlavy o strop, a Freda a George.

U stolu v kuchyni spolu nad šálkem teplého čaje o něčem klábosí paní Weasleyová a Ginny. Obě se tváří hrozně ustaraně a posmutněle. Paní Weasleyová má na stole položené své zázračné hodiny, jejichž ručičky reprezentující každého člena rodiny už přes rok pravidelně ukazují na tu nejhorší značku s názvem Smrtelné nebezpečí. Pošuk Moody si mě všimne, jak postávám a schovávám se za chaoticky uspořádanou knihovnou a vysokou květinou, a nahlas si pročistí hrdlo, čímž mi jasně naznačí, ať přestanu slídit, poslouchat jejich poradu a ať se zase spakuju k sobě.

Přikývnu a bez odmlouvání nahazuji zpátečku, když v tom mě zarazí Lupinův vyrovnaný a moudrý hlas: „Smí zůstat. Měla by vědět, co se dnes bude dít. Budeme ji potřebovat."

„Remusi -" pokouší se mu do toho Moody vtrhnout, ale Lupin mu skočí do řeči a nadobro jej a jeho námitky uzemní.

„Je to moje zodpovědnost," prohlásí seriózně a nikdo další už si nedovolí o jeho úsudku pochybovat. „Přidej se k nám, Visenyo," pokyne mi vlídně a pokývne na mě přitom bradou, aby mě v mých činech povzbudil.

Úzkostlivě si obmotám paže kolem trupu a rozpačitě jdu za ostatními do obýváku, kde jsou společně usazení a seřazení okolo krbu, v němž kvůli vytrvalým a úmorným horkým teplotám už dlouhé týdny nehořel ani ten nejmenší plamen. Poslední dobou se každý den modlím za déšť a ochlazení. Jsem Angličanka, tohle počasí není nic pro mě. Postavím se stranou od skupiny, i nadále samu sebe objímám okolo břicha a nevím, kam s roztěkanýma očima.