O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗. - Anthony (část první) ✔️

Anthony nevěděl, co si počít. Byl neskutečně rozčilený, unavený a otrávený. Nepřál si nic jiného než ulehnout do postele, dát si teplý čaj a spát až do konce všech světů. Již nedokázal v životě najít žádné potěšení. Eliáš se mu neukázal více než tři týdny a on se bál, že ho nikdy znovu nenajde. V životě nepocítil větší, zvláštnější strach. Honil se za různými stopami, které v drtivé většině případů nikam nevedly, a šel dál, ani sám s určitostí nevěděl kam, když se horké rudé slunce dávno schovalo za obzor a zanechalo po sobě pouze inkoustové nebe plné blýskajících se hvězd. I přes vrozenou zatvrzelost musel přiznat, že byly vskutku nádherné. Nejen to. Byly jich mraky a čas od času, když vzhlédl ve správnou chvíli, spatřil, jak jedna z nich rychlostí světla padá k zemi. Netušil, co si místo odpočinku přát. Nejspíš normální život. Bez překvapení a nečekaných zvratů. Byl znám pro svou pracovitost a poctivost, pro oddanost věci a nezištné srdce, přesto v sobě choval takovou spoustu nenávisti.

Začínal červen, jindy pochmurný a deštivý Londýn se propadal do týdnů neutuchající pozitivity a lidského veselí. Anthony necítil nic. Jednalo se o naprosto obyčejný pátek a venku bylo kupodivu teplo. Po zádech se mu řinuly čůrky potu a tvídové sako si nesl v rukou. Kulatý měsíc, jehož stříbřité paprsky prosvítaly skrze šťavnatě zelené, husté koruny listnatých stromů, mu svítil na lesní cestu. V tichosti procházel zdánlivě nekonečným úvozem a každou minutu si dlouze povzdechl, aby dal svému okolí najevo, jak ho pátrání nesmírně unavovalo. Nechtělo se mu prakticky vůbec nic. Dělalo mu nezvykle velký problém normálně fungovat, neustále totiž nad něčím hluboce přemýšlel a zbytečně se trápil. Co kdyby, opakoval si. Chyběla mu rodina. Marně vzpomínal na noc, kdy se za poslední rok nebo dva pořádně vyspal a probudil se svěží a čilý. Výše postavení na ministerstvu jej neustále úkolovali zbytečnostmi, aby se čistě náhodou nenudil. Práce měl nad hlavu, jenže vytoužená dovolená se nacházela v nedohlednu.

Všechno to drama odstartovalo během mrazivého února téhož roku, konkrétně jeho sedmnáctého dne. Podivil se nad tím, jak přesně si to pamatuje. Nebylo divu, onen den mu nevratně obrátil život vzhůru nohama. Na druhou stranu, nejradši by se vrátil zpět do minulosti a rozhodl se jinak. Tolik by to nebolelo. O daném plánu poprvé zaslechl již na začátku kalendářního roku, jakmile po vytouženém vánočním volnu znovu nastoupil do služby, avšak jeho nadřízení byli ohledně jeho zájmu velice skeptičtí. Nevěřili mu. Radili se mezi sebou, zdali tímto úkolem pověří právě Anthonyho nebo raději někoho staršího, schopnějšího a zkušenějšího.

Kéž by to tehdy byli bývali nikdy neudělali. Nebo kéž by tak učinili mnohem, mnohem dříve? Nebyl si jistý, co vlastně chtěl, nevěděl, kým byl a jaký byl smysl jeho mizerné existence. Bylo mu teprve jedenadvacet let, o životě věděl houby, bystrozorem se po zkouškách a výcviku jako zázrakem stal před necelými dvěma lety a měl takřka nulovou praxi, dosud ho totiž na odboru z rozumu zaměstnávali spíše v bezpečí sídla ministerstva, kde dokola vyřizoval papíry a do terénu se podíval jen zřídkakdy. Připadal si tam jako pod zámkem. Svým způsobem na něj ale opravdu spoléhali a důvěřovali mu. Koneckonců mu žilami kolovala čistě kouzelnická krev, a především byl synovcem svého strýce, který během vratké doby První kouzelnické války po boku dalších profesionálů v pronásledování obávaných černokněžníků exceloval. Nikdo nemohl tušit, co se stane. Ani on sám nepočítal s vlastním selháním.

Na přelomu února a března mu tedy na pracovním stole přistála tlustá složka plná nových hladkých papírů se známými fakty, již vypátranými důkazy a získanými fotografiemi či úryvky z novin. Prodíral se jí několik dní až dlouho do noci, než samým vyčerpáním s hlavou bezmocně odloženou v dlaních usnul. Chytil druhý dech, zápal pro věc. Někdy jeho práci vyrušil až oslňující jev odehrávající se za okny jeho bytu v centru města. Upřímně řečeno, povídačkám o blížícím se návratu Pána Zla nevěřil, proto nechápal, proč tolik záleželo na tom, zdali jednoho z jeho potencionálních následovníků vypátrá nebo nikoliv.