O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

Ｅｐｉｌｏｇ - Neplecha ukončena

2023

Layla měla odjakživa ráda pořádek, když věci lícovaly a spokojeně do sebe zapadaly, vše šlo bez problémů a podle plánu, avšak i přesto byla ona sama byla druhým jménem Chaos. Taky byla tvrdý a zanícený spáč. Byl pátek, poslední den výuky ve škole čar a kouzel před vánočními prázdninami.

Tak moc už se těšila domů a pevně doufala, že bude v rodině panovat klid a všichni si to spolu bezesporu užijí. Jak šeredně se mýlila. Probudila se, když jí její spolubydlící z koleje hrubě zatřásla ramenem, což mohla z vlastní dobroty udělat výrazně dříve, protože vždycky a sama od sebe vstávala brzy a s předstihem, odlepila od sebe rozespalá oční víčka a začala kolem sebe zmateně mžourat.

Nevěděla proč, ale myslela si, že byla sobota, tudíž ji výsměšný výraz spolubydlící nepřipadal nijak zvláštní či oprávněný, než jí se škodolibým úsměškem pověděla: „Máš deset minut do začátku hodiny, tak se neloudej, jinak to nestihneš."

A vítězoslavně pokoj opustila. Její jméno bylo Pandora, Pandora Andersonová. Majestátní korunou jí byly tmavě hnědé, v dobrém světle až elegantně havraní rovné vlasy, které skvěle doplňovaly ještě ne tak výrazné světlé oči, někde mezi modrou a šedou. Stejně jako Layla pocházela z čisté kouzelnické linie a její otec byl Švéd, s matkou ale vyrostla v Birminghamu. Byla to moc krásná holka, ale zároveň tak nepříjemná, jak jen to bylo možné.

Po celou dobu jejich bradavického studia, které se momentálně nacházelo v šesté ze sedmi možných úrovní ve formě jednotlivých ročníků, mezi sebou ty dvě měly zvláštní vztah. Lezly si na nervy a nikdy nebyly schopné udělat kompromis, zato byly moc dobře seznámeny s tím, že si byly navzájem blízké. Kdyby šlo do tuhého, zahodily by jakousi zášť a provokaci stranou a pomohly si. Obě hrály famfrpál za kolejní družstvo jako dvě jediné dívky, které se do týmu zuby nehty probojovaly.

Layla byla po dlouhém trápení se jako průměrná střelkyně zvolena chytačkou a Pandora nemilosrdnou odražečkou a také historicky první dívčí kapitánkou Zmijozelu. Že tedy mohla na hřišti Layle rozkazovat dle svého uvážení si náležitě a poněkud škodolibě užívala. Ona k tomu naopak zjevně měla dobré předpoklady vzhledem k tomu, že její otec kdysi vedl úspěšný a vítězný nebelvírský tým a z matčiny strany tam měla jednoho profesionálního hráče. Ne, že by ji to vyloženě bavilo a byla do hry zapálená a posedlá neukojitelnou touhou po vítězství a uznání, jen měla ráda sport a připadalo jí to jako dobrý způsob, jak vynaložit s volným časem.

Rychlostí světla se vymotala z postele, s jejím stlaním se ani náhodou neobtěžovala, převlékla se z pohodlného a volnějšího spacího oblečení do školního hábitu, do ruky popadla tašku, aniž by s jakoukoli určitostí věděla, co v ní má a zdali jí nebude během dopolední výuky něco chybět, a narychlo si pádila do Velké síně pro něco malého k snědku, protože bez snídaně by nedala ani ránu.

Doběhla na místo, plíce měla v jedno ohni, zadýchaně lapala po dechu a vyčerpaná hned takhle po ránu se na chvíli posadila na dlouhatánskou lavici ke zmijozelskému jídelnímu stolu. Na své koleji neměla ráda snad jen jedinou věc - to schodiště. Každý den musela hned po probuzení šlapat z podzemí takovou štreku nahoru. Na zabití.

Zbrkle ukusovala opečený toast s máslem a zapíjela ho horkým bylinkovým čajem. Byla jí ohromná zima. Na posledním tréninku totálně vymrzla a následujícího rána se probudila s teplotou, která díky bohu sama od sebe posléze přešla, ale doteď ji sužovala bolest hlavy, škrábání v krku a kašel.

Začarovaný strop byl stejně jako venku bílý a chladný, všude byla kopa sněhu a ona si už jen přála, ať to zase všechno roztaje a na školních pozemcích začnou růst květiny a listnaté stromy už nadále nebudou vypadat jako nechutné a děsivé pařáty. Užuž polykala poslední sousto a chystala se ho zapít teplou tekutinou, když v tom ji v rozjímání přerušila mladší sestra.