O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐈. - Jak to všechno začalo ✔️

O DEVĚT LET DŘÍVE

Nehybně ležím v posteli, hlavu si podepírám rukou a znuděně zírám do popraskaného stropu. Nemůžu usnout, už minimálně tři zdlouhavé hodiny se podrážděně převaluji z boku na bok, ale ne najít tu správnou pozici ku spánku, tudíž radši pouze odpočívám a rozhlížím se okolo sebe. Matrace mě zespodu tlačí na bedrech, pružiny uvnitř ní jsou zcela nepoužitelné. Dívčí pokoj, v němž se právě nacházím, je poměrně malý a stísněný vzhledem k tomu, že ho teď obývají rovnou tři osoby: já a tvrdě spící Ginny s Hermionou. Ohlédnu se jejich směrem, kde spolu na manželské posteli spokojeně oddechují do polštářů, a jen při pouhém pomyšlení na to, jak jsem si mohla krásně lebedit kdesi v říši snů a mé vlastní fantazie, propadnu ubíjející závisti, která mě dohání k šílenství.

Vztekle ze sebe strhnu těžkou péřovou peřinu zabalenou do růžového ložního prádla, holé nohy mi zaleje náhlá vlna chladu a okamžitě je mám poseté husí kůží. Bosými chodidly tiše dosednu na ledovou dřevěnou podlahu a s pomocí paží se od vrzající postele odrazím do stoje. Syknu a polekaně zkontroluji, zdali zvuk nevzbudil ty dvě na druhé straně místnosti. Nikoliv, pořád spí jako kouzlem omráčené. Popojdu o kousek doprava, kde je vestavěné dokořán otevřené okno. Propletu se pod bílou krajkovanou záclonou, vykouknu ven a zhluboka se nadechnu teplého letního vzduchu, který mi pročistí plíce i akční mysl. Slyším cvrčky a další zvuky noci. Jako kdybych na celém světě najednou zbyla jenom já. Je to tady mnohem lepší než u mě doma v Londýně, kde je sotva k vidění živého stromu. S hlavou v oblacích zírám na přírodu okolo, lokty se opírám o parapet a bradou o rozevřené dlaně. Prohlížím si miliony svítících hvězd a zářící měsíc pravidelného kulatého tvaru, který dodává inkoustově modré obloze na životu. Když pohled sklopím dolů, spatřím nekonečné pláně svěže zelených luk, jejichž tráva ladně tancuje v letním vánku, a za nimi nenápadně vyhlížející stromy smíšeného lesu. Jakmile očima opět spočinu na stříbrném měsíci, osvítí mě. Metaforicky i doslova.

Málem bych zapomněla! Dřepnu si ke své dočasné posteli zde v Doupěti, vysunu zpod její kostry obrovitánský cestovní kufr se zlatavými iniciály u porouchané rukojeti, oddělám ošuntělé klapky a otevřu jej. Vše činím velice potichu. Mezi oblečením ve tmě hledám, co je mi tolik cenné. Přehrabuji se mezi kouzelnickými plášti, košilemi a tričky, kalhotami a sukněmi, užuž mi začíná docházet trpělivost a mám chuť zavazadlo obrátit vzhůru nohama, když v tom mi do chtivě natažených prstů padne chladná skleněná lahvička o velikosti parfému. Vítězně se sama pro sebe zaculím a vymaním ji zpod všeho toho oblečení. Kufr zavřu a jen ledabyle ho při vstávání chodidlem skopnu zpátky pod postel, na niž se odhodlaně posadím. Oddělám korkové víko z kulaté baňky a žilami mi začne jako na zavolanou proudit množství nejistoty. Jakmile se do složitého procesu pustím, už nebude cesty zpět, a vlastně ani nemám stoprocentně zaručené, že to bude skutečně fungovat.

Zatřesu hlavou, abych z ní vyhnala všechny pochybnosti a myšlenky na rizika, s nimiž bych se mohla v průběhu setkat, a uchopím mezi prsty tmavě zelený list mandragory, který jsem v Bradavicích štípla ze Snapeova kabinetu těsně předtím, než Fred a George darovali Harrymu jejich zázračný Pobertův plánek, který mi tehdy byl velmi prospěšný a já tak nebyla nikým viděna, anebo hůře, přistižena při krádeži. Stejně se vsadím, že si toho Snape ani nevšiml, má tam přece tolika věcí a přísad do lektvarů, že se v tom ani on sám s přehledem vyznat nemůže.

Celý ročník jsem všehovšudy strávila usazená na nepohodlné židli v knihovně. Nejenže jsem se s nosem zabořeným do učebnic pilně učila na NKÚ (zkoušky Náležité Kouzelnické Úrovně, které skládají všechny čarodějky a kouzelníci po dovršení patnácti let u příležitosti ukončení pátého roku studia), ale současně jsem sháněla patřičné informace, poněvadž můj strýc, který onu vzácnou schopnost rovněž ovládá, mi o jejím docílení nechtěl prozradit, byť jen jediné malé slůvko. Prý je to až příliš nebezpečné a já jsem moc mladá. Nebudu tvrdit, že by se snad mýlil. Letní prázdniny následně proběhly v duchu důležitých příprav. Celý srpen jsem netrpělivě vyčkávala na blížící se úplněk, abych mohla odstartovat první fázi. Přidržím si tenký lístek u obličeje a nasucho polknu. Škrábe mě v krku. Stále si to důkladně promýšlím. Vždyť už to přede mnou úspěšně zvládlo tolik lidí! snažím se samu sebe v duchu povzbudit. Neváhám ani o setinu navíc a vložím si list do úst. Jeho nepříjemná pachuť se mi začne tetelit po jazyku a já si ho ukazováčkem rychle schovám daleko dozadu za dásně, kde mi v každodenních činnostech snad nebude zaclánět a já se budu moct normálně najíst nebo napít. Dvacet osm dní a mám to z části za sebou. To přece zvládnu.