O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐗𝐕𝐈. - Mezi nebem a zemí

„HERMIONO!"

Otevřu rozbolavělé oči, po zaslechnutí tak náhlého a hlasitého ječení sebou celá polekaně škubnu a proberu se z hlubokého spánku velice rychle. Zprvu nevím, co jsem to vlastně slyšela, zdali člověka nebo něco jiného, jestli to křičel muž nebo žena, nebo jaká konkrétní  slova vlastně vyslovil nebo vyslovila. Brzy usoudím, že se mi to dozajista jenom zdálo, že si to můj poslední dobou pěkně zákeřný mozek vymyslel, aby mě vzbudil a pomátl.

Připadám si velmi otupělá a netečná, ostatně jako v každý jiný den mého aktuálního života. Už dávno mě kompletně pohltila veliká a nepřekonatelná apatie, doslova všechno je mi jedno, prostě přežívám a už raději vůbec nic neřeším. Už jsem dávno přestala doufat v jakkoli dobrý konec, smířím se takřka s čímkoliv. Nemá to cenu, nechci potom být zbytečně zklamaná.

Mám pocit, jako bych tady uvnitř slyšela někoho dalšího, jak mluví, jak sebou zmítá a lomcuje s kovovými mřížemi jako naprostý maniak, ale to je přece hloupost. Potřebuji co nejvíce spát, měla bych jít zase spát, dokud mě nechají. Nemyslí mi to dobře, určitě si zase z čistého hladu představuji něco, co není skutečné, jak to mívám ve zvyku. Nespočítám snad ani na prstech, kolik dní jsem se dobře nenajedla. S halucinacemi už jsem se vzbudila několikrát a ještě jsem se od sebe výplody mé fantazie a krutou realitu nenaučila dobře rozeznat.

„HERMIONO!" zakřičí kdosi za pár dalšími tlustými betonovými zdmi, kousek od východu na příkré schody, znovu, tentokrát ještě jednou tolik hlasitěji a naléhavěji. Lenka usazená naproti mně se také probere z polospánku a zbystří. Teď už volání mým uším začne připadat více reálnější, ale stala jsem se ke všemu tak nedůvěřivá, že si přiložím dlaně k hlavě a zacpu si uši. Nechci to slyšet. Nohy si přitáhnu co nejblíže k tělu a opřu se čelem o otlučená kolena. Zavřu oči a zatlačím očními víčky silou proti sobě.

„Buď zticha!" okřikne první hlas nějaký druhý, rovněž mužský, spíše ještě chlapecký.

V místnosti nad námi, kterou moc dobře znám, se ozývá naopak dívčí děsivé a bolestné kvílení. Ať už se jedná o cokoliv a kohokoliv, nedělá mi to ani trochu dobře, v hlavě se mi automaticky začnou vybavovat ty nejrůznější a nejkrutější vzpomínky na předcházející týdny. Je mi zle, úzko a do svých spárů mě opět pohltí strach. Přitisknu si rozložené dlaně k uším ještě silněji, ale i tak dívčí naříkání slyším. Začnu se celá třást. Na moment otevřu oči, abych viděla, jak Lenka kolébavě vstává a jde se tam podívat. Chci ji zastavit a říct jí, ať to pro naše dobro nedělá, ale nakonec ji nechám.

„Do háje, sklapni, Rone, musíme něco vymyslet –"

„HERMIONO! HERMIONO!"

„Potřebujeme nějaký plán, tak už konečně přestaň hulákat – musíme se zbavit těch provazů –"

„Harry?" ozve se najednou Lenčin typicky něžný a opatrný šepot.

Jako by mě zničehonic osvítilo a část mě se jako zázrakem uklidnila. Jméno Harry se mnou pohne a dopřeje nějaké již dávno ztracené části mého vědomí chvíli míru a klidu. Započnu uvnitř své zaneřáděné hlavy krátkou konverzaci sama se sebou. Chaotické myšlenky se mi v mysli mezitím doslova předhání v tom, která bude mým vnitřním hlasem vyřknuta jako první.

Harry, znám já vlastně nějakého Harryho, proč mě to jméno tak neplánovaně a tolik zasáhlo? Ale samozřejmě že jednoho znám – Harryho Pottera přece. On je vyvolený. Skoro jsem na něj a na to, že vůbec někdo takový existuje, za tu dobu tady strávenou zapomněla. Kde je asi teď? Určitě je taky mrtvý.