O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐈𝐈𝐈. - Léto splněných přání

Venku je hlučno. Na takový hluk v sobotní rána nejsem zvyklá. Nahlas podrážděně zakňourám, obličej zabořím do nadýchaného polštáře a zafuním. Když otevřu oči, pohlédnu jimi na čtvercovité okno vystavěné v bílé zdi, skrze které dovnitř malého pokoje proniká ostré, nýbrž příjemné sluníčko. Nejsou před ním pověšeny žádné záclony ani závěsy, působí na mě hole a neútulně.

Ohlédnu se za sebe a zjistím, že Fred ještě stále tvrdě spí a ani se nehne. Povzdechnu si, přiložím si dlaň k čelu a ležící na zádech nějakou dobu vzhlížím k popraskanému stropu, z něhož visí stará, od pohledu nefunkční žárovka bez lustru.

Na to, jak dlouho tady ti dva šílenci bydlí, se očividně ještě nenamáhali s nějakou rekonstrukcí nebo jen vybavením bytu nějakými základními potřebami. Opatrně vezmu Fredovu ledovou ruku, kterou mě objímá kolem trupu, a podívám se, kolik hodin ukazují jeho hodinky. Je na minutu přesně jedenáct.

„Sakra!" zakleji šeptem, vykroutím se z Fredova ledabylého objetí a posadím se přes okraj tvrdé matrace, abych se mohla obléct. Takhle dlouho už jsem nespala několik měsíců. Lidi venku na ulici mluví a mluví.

Když jsem hotová, v malém zrcadélku na tmavě hnědé komodě, kterou tady má postavenou, si prsty pročísnu a upravím vlasy a promnu si oči. Hrdlo mi okolo klíční kosti opět zdobí rudofialové modřiny, což k mému štěstí střih mého trička dokáže ideálně zakrýt, které jsou pochopitelně Fredovou zásluhou. Že on si s tím nikdy nedá pokoj. Je jako malý.

Zkontroluji si, zdali mám všechny své věci při sobě, potichu přicupitám k Fredovi z jeho strany postele, odhrnu mu ofinu z čela a dám mu na něj jemnou pusu na rozloučenou. Je mi líto ho budit, když vypadá tak spokojeně. Za zády uslyším jemné zamňoukání. Otočím se na azurově modré křeslo v rohu malé místnosti, na němž spočívá mourovitý kocour, který na mě nepřátelsky mhouří svá obrovská kukadla.

„Vždyť mu nic nedělám, kočko jedna hloupá," zasyčím po ní.

Jmenuje se Boris. A nahání mi hrůzu, protože se mu očividně ani trochu nelíbím. Fred si během posledního školního roku dost oblíbil rezavého Křivonožku patřícího Hermioně, který je na mě asi stejně tak příjemný jako Boris, a tak si na konci května pořídil vlastního kocoura.

Už včera večer jsem si všimla, že je ohromně háklivý na to, když se k Fredovi jenom trošku přiblížím, nedej bože, když se ho pokusím dotknout. George si prý u sebe v ložnici schovává rudou rybičku bojovnici, kterou předtím měl v báni vystavenou v obýváku, ale co na ni Boris prvně dostal chuť, radši ji umístil jinam a mimo kocourův dosah.

Otevřu dveře, vyklouznu ven do obývacího pokoje, kde jsme strávili většinu včerejšího večera, a pomalu za sebou zavřu, aby zámek cvaknul co nejtišeji. Oddechnu si, prohrábnu si spánkem zacuchané vlny a vydám se k hlavním dveřím od jejich bytečku.

„Už odcházíš?" ozve se Georgův hlas zleva, jakmile si nazuji boty. Zastavím se, učiním dva krůčky vzad a nakouknu do kuchyně, kde se nachází. Sedí u malého jídelního stolu pro dva a pije kávu. Georgi Weasleymu chutná káva? Nedospěli až příliš? „Fred ještě spí?" zeptá se dodatečně a usrkne si horké tekutiny z hrníčku.

„Nechci ho zbytečně budit, vždyť víš, jak pak umí být mrzutý," odpovím mu a opřu se jednou rukou o futra. „Stejně musím. Victorius už musí být celý strachy bez sebe."

„Jak půjdeš domů? Přemístíš se?" doptává se starostlivě.

Takovýto tón jsem v jeho hlase u slov mířených na mou osobu nezaslechla již několik měsíců. Zřejmě si to v době našeho odloučení všechno urovnal v hlavě a už jsme v pohodě na sto procent. I tak mi ale při pohledu do jeho čímsi posmutnělých hnědozlatých očí vrtají hlavou Leeho slova. Něco mi tají. Mně i Fredovi. A já ani nevím, jestli se to někdy vůbec dozvím.