O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐈𝐈. - Všude dobře, doma nejlíp ✔️

Zbylé tři týdny prázdnin na Gimmauldově náměstí dvanáct jako by se ani nestaly. Jeden krátký den následoval druhý a už tady máme dlouho očekávané první září, což samozřejmě znamená začátek nového školního roku. Pro mě toho úplně, úplně posledního. Nikdy by mě nenapadlo, že bych někdy mohla být tak smutná kvůli tomu, že do školy jedu naposledy. Většina ostatních dětí by přeci samou radostí skákala do vzduchu. Jenže spolu se studiem příští rok v červnu skončí i spousta dalších báječných věcí, kterých se nechci vzdát. Bude to těžké loučení.

Obrovský kufr s mými iniciály, který jsem ani pořádně nestihla vybalit, zacvaknu a položím nastojato před postel v mém pokoji v hlavním štábu Fénixova řádu. Fred se zrovna namátkově, jak to mívá ve zvyku, rozhodne, že se ke mně staví na návštěvu. S hlasitým prasknutím se za mnou potají přemístí a já jako pokaždé šokem málem spolknu srdce. Jeho a Georgova nepřehlédnutelná záliba v této kouzelnické činnosti sloužící k rychlé a efektivní přepravě kouzelníků a čarodějek z bodu A do bodu B už všem v tomto domě řádně drásá nervy, nepočítám-li, jak si vychutnávají své první letní prázdniny, kdy mimo prostory Bradavic můžou legálně používat kouzla. Tlumeně vykřiknu a naštvaně do něj žduchnu, on sám se jako vždycky směje jako idiot.

„Dejte mi už s tím konečně pokoj! Jak dlouho by ti trvalo, kdybys to vzal po svých? Deset vteřin?" Fred nijak neodpoví, schová si hůlku a nečekaně se přikrčí, popadne mě pod koleny, vyzdvihne do vzduchu, já ho pevně obejmu kolem krku, a poté mě opatrně posadí na nízkou zaprášenou komodu stojící před velikou postelí, kterou jsem se neúspěšně pár dní po příjezdu snažila utřít a umýt, stejně jako všechen nábytek v téhle místnosti, aby se mi v ní lépe žilo. „Vždyť za pár minut vyrážíme," namítnu a upravím mu jeho chaotický účes.

Ani nyní se odezvy nedočkám. Fred se dlaněmi zapře o má kolena a přisaje se rty na mé. Neodporuji. Nemělo by to žádný smysl. Co jsme tady ve štábu přítomni oba, nenechá mě ani na vteřinu vydechnout. U mě v ložnici a v pohodlí mé postele spal bez výjimky každou jednu noc, až mi po prvním týdnu začalo být líto osamělého George, který si prý ovšem nijak nestěžoval, když jsem se na to zeptala Freda. Pod jídelním stolem mě dennodenně a při každém chodu držel za ruku, nepouštěl mě z dohledu a kdykoliv se nám naskytla šance klidně i k velmi krátkému soukromí, okamžitě se jí chopil a zmocnil se mě. Neustále se dožaduje pozornosti. Co cítí a jaká slova má na jazyku se naučil vyjadřovat fyzickým dotekem, dlouhými pohledy. Vyhovuje mi to. Mé rty nechá být a přesune se na krk, prsty se přitom zaryje do zad a přimáčkne si mě k sobě. Po mém hrdle svými rty putuje dolů ke klíční kosti a k rameni. Zpod trička mi vykukuje ramínko podprsenky. Do ramena mě slabě kousne a sevře mezi zuby i ramínko. Zadrhává se mi dech.

„Visenyo, Anthony říká, aby sis pohnula, už nemáme čas –"

S Fredem rychle ustaneme v jakémkoliv pohybu, vytřeštíme na sebe oči a současně se ohlédneme ke dveřím, které jsme jako naprosto nezodpovědní pitomci nechali úplně dokořán. Sirius Black na nás povytáhne obočí a bůhvíproč se otočí a zkontroluje temnou chodbu za sebou. I za podmínky, že jsme se od sebe stihli odlepit dříve, než sem bez varování zavítal, onen fakt, že mě Fred stále drží za boky a já si ho k sobě nadoraz tisknu, nás a naše malé velké tajemství prozrazuje dostatečně. Máme mu na to něco říct? Asi ne.

„Má matka milovala tu skříňku," básní zamyšleným tónem hlasu, oči upřené na komodu s proskleným spodkem, v níž se nacházejí staré knižní svazky, porcelán a jiné rozbité předměty, na kterou mě Fred vyhoupl. Tomu se najednou rozsvítí, podebere mě, snaží se vymyslet nějaká omluvná slova a užuž se mě chystá sesadit zpátky na zem, když v tom Harryho kmotr bezstarostně zhoupne rameny a s prapodivným úšklebkem na tváři a zlomyslnou jiskrou v očích prohlásí: „Jen pokračujte."