O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐗𝐕𝐈𝐈𝐈. - O smrti, se kterou smířit nejde se

Jako bez života a aspoň drobné špetky energie vylezu z hustou párou pohlcené sprchy, kde jsem jenom několik minut bez jakéhokoli pohybu postávala, oči ponechávala zavřené či jimi nepřítomně hleděla na zem na svá chodila a nechala tekoucí proud horké vody, aby mi smáčel celé tělo a hřál mě. Kdybych neslyšela George, jak odhadem naštvaně třísknul s jednou ze skříněk nad kuchyňskou linkou, kde se nacházejí talíře, skleničky a hrnky, stála bych v ní doteď, hlavou plující ztracená někde v myšlenkách.

Poslední dobou se sprchuji mnohem častěji než dříve, minimálně dvakrát denně a klidně i uprostřed odpoledne, ne však kvůli nutkavé potřebě dokonalé čistoty. Je to jedno z mála míst v tomhle bytě, kde můžu být doopravdy sama, kde se cítím v nerušeném soukromí a můžu si dovolit poddat se tomu, co mě tolik trápí.

Někdy vodu prostě nechám běžet, za což mě naše životní prostředí určitě proklíná, sednu si do vany, přitáhnu si dolní končetiny k tělu a jen se utápím v negativních myšlenkách. Někdy vanu napustím, neoblomně se chytnu jejích okrajů a ponořím se pod hladinu, jenže se stejně nakonec vždycky vynořím a vykašlávám vodu. Nezadržím dech na dlouho a pořád v sobě chovám pozůstatky mého obrovského strachu.

Když jsme se s Fredem před více než rokem rozešli, bylo to pro mě mnohem horší v porovnání s mými prostomyslnými očekáváními, ale nyní je to přesně tak strašné a nesnesitelně těžké, jak jsem si s několikadenním předstihem myslela. Nedá se to se sebou srovnávat, nedá se to vydržet.

Předtím jsme prostě byli od sebe, ale pořád jsem věděla, že žije, že je v tom nejlepším pořádku a daří se mu v životě. Mohla jsem ho kdykoliv vidět, i když ve mně jeho tvář a přítomnost vyvolávala smíšené pocity. Nyní je ale úplně a nenapravitelně pryč. Doslova a do písmene. A já mám kvůli tomu dvacet čtyři sedm těžké srdce a mokré řasy.

A navíc se tentokrát netrápím pouze já, ale se mnou i veliký nespočet dalších jeho nejbližších osob, jichž měl díky nezvykle početné rodině celou a nevyčerpatelnou spoustu. Nemůžu za ním vyrazit a zkontrolovat ho, kdy se mi zachce, protože není kam, protože on už se nikde doopravdy nenachází.

Jak může někdo existovat a budovat si velkolepý život a poté se jako lusknutím prstu vypařit? Nemůžu se ostatních, kteří se s ním kdysi pravidelně stýkali a jimž se otevřeně svěřoval se svými problémy a nejhlubšími myšlenkami, zeptat, jak se vlastně má a čemu se zrovna věnuje. Už nikdy.

Ty nelítostné pocity v porovnání s porozchodovým obdobím si jsou ale v pár věcech podobné, to koneckonců přiznat musím: ta ukrutná bolest je momentálně opět tím nejhlasitějším hlasem v mé hlavě, jeho hlas mám usazený v hlavě, celá naše minulost mi s odstupem připadá jako vymyšlená a nereálná, jsem od všech duchem na míle vzdálená, ač se s nimi fyzicky nacházím třeba i ve stejné místnosti, jsem jako vetřelec, nevítaný host ve svém vlastním těle. Má mysl si se mnou zlomyslně zahrává a nutí mě o sobě samé smýšlet jinak. Něco je se mnou špatně a zhoršuje se to.

Dosednu mokrými chodidly na ledové bledě modré kachličky u nás v koupelně a na nohách mi v důsledku toho naskočí husí kůže. S hubenými pažemi úzce obtočenými kolem trupu popojdu ke dveřím, kde na věšácích visí menší i větší ručníky a osušky, jednu si vezmu, pořádně si jí vydrbu stále rostoucí a delší vlasy, usuším se a důkladně si ji obmotám kolem celého obvodu mého těla posetého modřinami a škrábanci. Přesunu se k umyvadlu, chňapnu po kartáčku a zubní pastě a letem světem si vyčistím zuby. Od bitvy samotné k dnešnímu dni uběhl zhruba týden a půl až dva. A byla to opravdová dřina.

Na dva krátké a rychle ubíhající dny jsem společně s Anthonym a s Timem odjela k nám domů, abych se mohla dát po úmorném boji do pořádku a vzchopit se, či že se pořádně umýt od prachu a krve, zahojit bolístky, převléct se do čistého a nepotrhaného šatstva, zaplnit po jídle žadonící žaludek a především se důsledně vyspat.