O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐈. - Mladí a neklidní ✔️

Pondělí čtrnáctého srpna roku 1995 bylo jako všechny ostatní letní dny. Vzbudila jsem se sedm minut po osmé, když Victorius po pohodovém víkendu zabouchnul vchodové dveře a odešel na směnu do práce. Nevstala jsem hned, to by byl nelidský hřích, ale ještě dobrou třičtvrtěhodinku spokojeně ležela a se zavřenýma očima odpočívala, než sousedovic děti vběhly na zahradu a začaly vyvádět.

Povzdechla jsem si, stáhla ze sebe tenkou peřinu a bosými chodidly dosedla na studenou vinylovou podlahu, pak se natažením paží do vzduchu protáhla a postavila se. Skrze okno do pokoje pronikal sluneční svit. Zívla jsem si, otevřela dveře a vydala se po schodech do dolního patra. Rodinný dům jako většinou zel prázdnotou. Nevadilo mi to. V Bradavicích je člověk sotva sám, pořád se něco děje, že si člověk ani nemůže oddechnout, kdežto nyní mám za sebou a před sebou několik dní příjemné samoty, které mi poskytují dostatek času k tomu, abych si pročistila hlavu a srovnala myšlenky. Až teď jsem po sedmnácti letech života zjistila, že jsem ve skutečnosti spíše introvertní než extrovertní povahy.

V dolním patře jsem si ve Vikově obrovské knihovně vybrala jednu z mudlovských hudebních desek, kterých si skladuje pořádnou sbírku, a zapnula starý gramofon, aby nebylo takové ticho. Do skleničky jsem si nalila pomerančový džus, posadila se na kuchyňskou linku a pomalu z něj usrkávala a houpala si nohama ve vzduchu, zatímco se zpěv Micka Jaggera v doprovodu světoznámé kapely linul po celém domě. Neměla jsem hlad, tudíž jsem si vypila džus a odebrala se na zahradu zkontrolovat, jaké je venku počasí. Už tak brzy ráno bylo nesnesitelné horko. Udělala jsem krok, načež mi kolem hlavy proletěl fotbalový míč. Přikrčila jsem se v kolenech a chytila se za hlavu, to už na mě ovšem dva malí kluci odvedle mávali, ať jim ho přihraji zpátky. Popadla jsem ho do rukou, potěžkala si ho a hodila s ním za dřevěný plot.

„Běžte si kopat dál, ještě roztřískáte něčí okno a mamka vás zastřelí!" vyjede jejich starší sestra.

Jmenuje se Silvie. Je o rok a půl starší než já, divoké vlasy má ostříhané na mikádo a z přírodní blond přebarvené na bezchybnou havraní čerň. Její nevlastní mladší bratří zde s matkou žijí odjakživa, ona se svým otcem se do domu nastěhovala teprve nedávno, když se já chystala počtvrté do Bradavic. Všichni jsou to mudlové a o našem světě nemají ani páru. Není to Angelina, ale přes léto mi jako dámská společnost dokonale stačí. Ti dva se na ni uraženě zamračí, jeden z nich balon chytne do podpaží a společně se na její rozkaz odeberou dál. Usměji se, dojdu k plotu a opřu se o něj lokty.

„Promiň, jsou to idioti," omluví se mi a rovněž popojde blíže k hranici mezi našimi domy.

„To je v pohodě," ujistím ji. „Kolik jim vlastně je?" zeptám se a obě se na ně zadíváme. Zase se bezhlavě honí za kutálejícím se míčem a podkopávají si u toho navzájem nohy. Kdyby tak věděli, co je famfrpál, asi by nadšením praskli.

„Benovi jedenáct a Andrewovi bude za pár dní devět."

Ohlédnu se na staršího z bratrské dvojice a přimhouřím na něj oči. Jestli je mu jedenáct, možná v nejbližší době obdrží dopis z Bradavic, má-li kouzelnické schopnosti, i když těch už bych si asi všimla. Možná až mladší Andrew bude jednou velkým čarodějem, to je ale stejně tak nepravděpodobné. Celá jejich rodina je doopravdy, co se magie týče, čistá. Každý rok pak musím Silvii lhát a opakovat, že na naléhaní strýčka navštěvuji prestižní internátní školu v Irsku. Rodinná tradice. Nejradši bych jí pověděla pravdu a ukázala jí nějaká kouzla, nevím ale, jak by to vzala, tudíž nemůžu riskovat. Jediná věc, s níž je obeznámena a na kterou bohužel nemám vysvětlení, je častá koncentrace sov a neobvykle oblečených lidí v okolí našeho bydlení. Tahle část Londýna je plná kouzelníků, jen v naší ulici jich žije více než mudlů.