O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐕𝐈. - Návrat do budoucnosti

Vzbudí mě smích linoucí se ze společenské místnosti. Líně se zavrtím na posteli, překulím se z boku na druhý a přikryji se vyhřátou peřinou až po uši. Nohy mě bolí jako blázen, v lopatkách mi i při tak malém pohybu lupne a celkově si připadám, jako kdyby mě přejel náklaďák. Obličej zabořím do matrace a dlouze zafuním. Mí spolužáci se zezdola znovu zasmějí, tentokrát mnohem hlasitěji, a já vím, že déle už pospávat nemůžu.

S donucením otevřu oči a pomalu si odhrnu pokrývku z unavených očí, aby si v klidu zvykly na denní světlo, načež se odkryji až po pas, o postel se zapřu napřaženými pažemi a posadím se. Mezi několika hlasy rozpoznám ty od Freda a George a spokojeně se začnu usmívat.

Pořád nemůžu uvěřit, že včerejšek se skutečně stal a nejedná se pouze o výplod mé fantazie. Hořící obličej si schovám do dlaní a vydám ze sebe jakýsi nelidský jíkavý zvuk značící radost.

Uklidním se, vstanu, protáhnu se v bolavých zádech a v zrcadle se ještě narychlo upravím. Vlasy mi stále poslušně drží v účesu, který mi na hlavě vykouzlila šikovná Ginny, ač už neoplývá takovou krásou, a ve starých teplákách a nějakém tričku po jednom z mých bratrů se odeberu ven z ložnice.

Zvesela po schodech seskakuji dolů a pobrukuji si jakousi melodii, která mi zrovna zní hlavou. Když vejdu do společenské místnosti, žije to tam jako nikdy jindy za celý školní rok. Všichni nebelvírští se tlačí kolem přeplácaně ozdobeného vánočního stromečku, posedávají u stolů a na gaučích a energicky si mezi sebou vykládají, převážně o včerejším večeru.

Dojdu si ke svému početnému hloučku lidí, zprvu na sebe nijak neupozorňuji a neslyšně se ramenem opřu o stěnu. Paže si obmotám kolem trupu a jen dění sleduji.

Fred a George stojí v čele všech - na první pohovce se spolu mačkají Dean, Seamus a Neville, na druhé sedí pouze Ron a Harry, na třetí je sám osamocený Lee, Angelina si pro sebe obsadila své vlastní křeslo a Ginny s Hermionou si od stolu odnesly pár dřevěných židlí - a předvádí svým obdivovatelům nějakou další blbost, kterou vymysleli do svého budoucího obchodu.

Většina z nich je podobně jako já v pyžamu, kluci si ani neobtěžovali učesat vlasy a všichni vypadají nadmíru uvolněně a šťastně. V srdci pocítím šílenou vděčnost.

„Visenyo," osloví mě přátelsky Ron, ten si mě všimne jako první. Celá ta naše parta se na mě otočí krkem, já vykouknu ze svého úkrytu a namířím si to za Leem na skoro prázdný gauč. Padnu přímo vedle něj a oplatím mu zubatý úsměv.

„Dobré ránko," popřeje mi lišácky.

„Dobré ránko," odvětím mu stejným tónem a on se začne hloupě smát. „Jak sis užil ples?" zeptám se čistě ze zvědavosti.

„Božsky, Visenyo, co ti budu povídat," básní, oči upíná na vysoký strop nad našimi hlavami a pošle bohovi někam do nebe vzdušný děkovný polibek.

Svá temná kukadla poté přesune na Angelinu opodál, ta nevěřícně zavrtí hlavou a zvedne se ze svého místa, aby si mohla jít dolít jakýsi horký nápoj do svého již prázdného poháru. „Už ti chybím, lásko?" zeptá se jí Lee provokativně, ona mu dlaní plácne na čelo a ignoruje ho.

„Ještě jednou mi tak řekni a už nikdy s tebou nikam nepůjdu," pohrozí mu, když se vrací do křesla.

Těkám mezi nimi panenkami a nemůžu se přestat culit, přeci jen, Leemu trvalo nějaký ten pátek, než Angelinu konečně přesvědčil, aby jeho pozvání doslova kamkoliv přijala. Věřte mi, zkouší to už minimálně poslední tři roky. Hodí se k sobě, povahově i typově, oba jsou tmavé pleti. Může se tvářit jakkoliv tvrdě a nedobytně, její oči ji stejně zrazují. Vidím v nich, že si to včera do poslední chvíle po Leeho boku užila.