O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐕. - Mé slunce a hvězdy ✔️

„Tak jo, Visenyo, pověz nám," načne Katie nadšeně a se zamyšleně přimhouřenýma očima, z nichž jí čiší jakási šibalská zvědavost, „jak to teď s Fredem vlastně máte?"

Odložím stranou tlustou knihu, v níž jsem si dosud spokojeně četla, ruce si zmoženě složím na hruď a dlouze vydechnu. V leže odpočívám, nohy ve vzduchu opřené o jeden ze čtyř dřevěných sloupů postele vedoucím až k nebesům na stropě, k nimž upínám pohled a vyhlížím ven na bílošedou oblohu. Je chladná, velmi studená středa odpoledne, krátce po konci vyučování, venku už od rána neuvěřitelně chumelí a kam jen oko pohlédne, tam je překrásně bílo. Právě kvůli počasí jsem se rozhodla, že si po výuce půjdu lehnout a nebudu nikde zbytečně trajdat. V pokoji jsme se tedy po dlouhé době opět sešly všechny čtyři. „Jak to myslíš?" zeptám se, překulím se ze zad na bok a podložím si hlavu dlaní.

„Já nevím, prostě povídej. Jsem zvědavá! Ani jedna z nás kluka nemáme."

„Ale co bys chtěla vědět? Nerada tě zklamu, ale náš vztah opravdu není ničím zajímavý," podotknu a pousměji se.

Zapřu se o matraci, vyškrábu se do sedu a tentokrát se o sloup opřu zády. Nechci se o mně a Fredovi moc vybavovat. Poslední dobou ani sama přesně nevím, na čem jsme, natož abych o tom sebejistě vykládala ostatním. Za dnešek jsem ho neviděla ani jednou, vůbec netuším, kde s Georgem pořád lítají. Mají teď spoustu práce a já se jim do toho nechci nijak plést a zaclánět – dolaďují poslední detaily svých vynálezů, a hlavně po známostech a tak podobně shánějí provozovnu, což je největší háček jejich velkolepého plánu do budoucna, který už se jim pomalu formuje před očima. Přeskakují jídla ve Velké síni, vynechávají hodiny. Prvňáčci a jejich další dobrovolníci na ochutnávání už jsou z nich celí utahaní. Zatřesu hlavou a znovu se pokusím začíst do knížky.

„Není ti nic?" táže se mě Katie posedávající na vlastní posteli za Angelinou, která nás poslouchá jenom napůl a pilně si dělá výpisky do věštění z čísel, jakmile zbystří, že se necítím zrovna ve své kůži. Naznačím jí, že jsem v pohodě. V očích se jí zablýskne lítost. Polkne a opatrně spustí: „Jste ještě spolu, že ano?"

„To víš, že jsme," uklidním ji a přehodím si nohy přes okraj matrace.

„Tak co tě trápí?"

„Nic mě netrápí."

„Něco tě očividně trápí," přidá se ke své nejlepší kamarádce i Alice a začne našemu rozhovoru věnovat plnou pozornost. „Tak to ze sebe vyklop, honem! Chceme ti pomoct, ať už se jedná o cokoliv."

„Ale mně vážně nic není. Jen je teď toho na nás oba moc, víte? Každý máme vlastní starosti, já se zabývám školou, on svým obchodem."

„Takže se něco děje," trvá si Alice neochvějně na svém a tleskne o sebe dlaněmi, načež vstane ze své ode mě nejvzdálenější postele, dojde k té mé a sedne si na ni do tureckého sedu. „Mluv," pokyne mi. Z tónu v jejím hlasu je mi na sto procent jasné, že mi nehodlá dát pokoj, dokud se jí se vším nesvěřím.

„Já ale nevím přesně, co máme za potíže. Vím ale, že tam nějaké jsou. Je to teď prostě jiné, než jaké to bývalo na začátku nebo ještě před pár měsíci. Uspěchané, příliš dospělé, bez citů... Fred je takový," nešťastně si povzdechnu, „odtažitý a svým způsobem i malinko nervózní, kdykoli se někde octneme sami. Skoro nemluví. Nepodobá se mu to. Už po letních prázdninách jsem pocítila změny, jenže ještě nebyly tolik znatelné na povrch a nijak nám neškodily. Jako by se mi občas snad i vyhýbal. Kdykoli pocítí nějakou odpovědnost, zmizí jako lusknutím prstu. Já vám opravdu nevím, co když... co když už se mu vážně nelíbím? Co když přišel na to, že tohle všechno byla jenom jedna velká chyba?"