O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗. - Anthony (část druhá) ✔️

První zvěsti o tom, že se mladý Anthony O'Connell pohřešuje, se objevily až za tři dny po jeho náhlém odjezdu z hlavního města Spojeného království. Tři dny se nikomu neozval, tři dny se nikde neobjevil. Na ministerstvu kouzel se prve mylně domnívali, že si dopřává zaslouženého odpočinku a zase se brzy někde ukáže, nebo že je vážně nemocný a nabírá síly v pohodlí domova, jenže když už onen třetí pracovní den v řadě nikomu neodpovídal na zaslané dopisy a hlášení, konečně se začalo pochybovat. Bylo vyhlášeno pátrání. Když se navíc zjistilo, že ani jeho vlastní rodina o něm absolutně nic neví a Tonksová, která jako jediná další osoba vlastnila klíče od jeho bytu, jej uvnitř nenalezla, byl oficiálně prohlášen za nešťastně ztraceného. Percymu to jeho přeplněná hlava nebrala a dlouhé dny mu to dokonce nedalo spát. Kam se Anthony najednou poděl? Unesl ho někdo? Zabil? Mám na tom nějaký podíl? ptal se sám sebe až do noci. Jednou si přivstal, aby byl v budově ministerstva ještě před půl sedmou, dokud se tam ještě nepohybuje tolik lidí, a nepozorovaně se vydal do Anthonyho stísněné kanceláře v druhém patře.

K jeho štěstí nebyla zamčená. Percy si dobře pamatoval, jak mu Anthony při práci vyprávěl, že ten zámek nefunguje už několik měsíců, ale ještě si nenašel čas, aby to někomu schopnějšímu, než byl na opravy a manuální práce obecně on sám, nahlásil. Uvnitř to vypadalo pořád totožně jako před necelým týdnem, kdy tam zavítal naposledy. Jiní bystrozorové to na místě dosud neprohledali a ani se jim do toho zrovna dvakrát nechtělo, ačkoli to měli zadané za úkol od výše postavených, co se případem začali zabývat. Anthonyho zmizení jim bylo ukradené. Slyšel je, jak si šeptali. Neschopný synovec svého vyhořelého strýce, který namísto práce leze smrtijedům do postele. Tak o něm mluvili. Percy nerozuměl. Na stole byl jako vždy nepořádek, knihovna po levé straně místnosti přeplněná knížkami, žaluzie falešného podzemního okna zadělané a na dveřích z vnitřní strany visela na hřebíčku pověšená tmavě modrá šála. Došel k psacímu stolu a posadil se na rozvrzanou židli. Předklonil se dopředu, jakmile se na něm mezi hromadou tištěných a počmáraných papírů spatřil povalovat jakýsi nedopsaný vzkaz na kusu zlatavého pergamenu, a s podezřením ho vzal do ruky.

Jak již bylo zmíněno – psaní bohužel autorem nebylo dokončeno a nacházela se na něm celá spousta přeškrtaných slov i vět. Z oslovení hned na prvním řádku Percy správně pochopil, že dopis měl být směřován Anthonyho mladší sestře, a z klíčových slov jako například vlkodlak nebo smrtijed se dozvěděl podstatně více, než si původně přál. Teď v tom jel s ním. Rozhodl se ale, že bude mlčet, i kdyby z toho měl mít problém. Stal se z něj jakýsi pofidérní strážce tajemství, což v kouzelnickém světě znamená mnoho. Nejtěžší bylo tajit to právě před Visenyou, s níž se po zmizení jejího bratra díky Fredovi a Georgovi střetl rovnou několikrát. Bylo mu jí líto.

Francis O'Connell se narodil ve stejný rok jako dvojčata Johnovi a Cynthii O'Connellovým, kteří už dnes oba nežijí, jako moták. Vychovávala ho žena jménem Genevieve, starší sestra matky od Anthonyho a jeho dvou sourozenců, tedy jejich teta, s níž se ovšem ani jeden z nich nestýká a nikdy nestýkal. Visenya ani neví, že někdo jako ona vůbec existuje, a má za to, že její bratranec vyrůstal u adoptivní mudlovské rodiny. Když mu starší z dvojčat nečekaně zaklepal na dveře bytu na kraji západního Liverpoolu, nevěřil vlastním očím, do nichž mu padaly skoro až tmavě hnědé zvlněné vlasy. Uvítal ho u sebe a zvídavě se vyptával, co ho za ním tak daleko od Londýna přivedlo. Neviděli se tolik let. Anthony mu vše důležité v upravené verzi a bez větších detailů postupně sdělil a Francis napjatě a stále nadmíru překvapený naslouchal. O kouzelnický svět už se nezajímal, co dosáhl plnoletosti, ukončil studium, našel si dobře placenou práci a odstěhoval se do vlastního. Neměl to v životě jednoduché a onen fakt, že v jedenácti letech zjistil, že je moták, nevzal moc sportovně. Strýci Victoriusovi, který za jeho životní neštěstí nesl určitou odpovědnost, se nikdy nebyl schopný podívat přímo do očí. Šíleně se už odmalička těšil do Bradavic a pevně doufal, že v nich nalezne nový domov a zapomene na hrůzy dětství, ale ve skutečnosti je ani nespatřil naživo a záviděl všem, kteří měli to nehorázné štěstí.