O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐗𝐕. - Eleanor Rigby

Chladné dny se opět pomalu přetahují v nekončící a ubíjející týdny. Do krajiny, v níž se pohybujeme, se nezadržitelně vkrádá ukrutná zima, ráno je tráva venku pokrytá bílým mrazem a tvrdá jako led, voda v jezerech a rybnících, které čas od času míjíme, zamrzá a ochlazuje se velice prudce. Nejde se na to nijak připravit. Pomalu mi dokonce začínají chybět podzimní mokré mlhy, vítr a déšť, které se ještě daly jakžtakž přežít.

Nemůžu se ubránit stále sílící domněnce, že tahle naše strastiplná pouť, která mně samotné teď připadá naprosto bezúčelná a nepromyšlená, nikdy nenalezne svého tolik vytouženého konce. A my už takhle dlouho žít nedokážeme, i kdybychom se o to snažili sebevíc. Jelikož nemáme žádné nové a praktické nápady, kam se před zvětšujícím se nebezpečím jinam než do hlavního štábu Řádu schovat, i nadále se v autě stěhujeme z jednoho místa na druhé a každý večer jdeme spát někde úplně jinde, což ani jednomu z nás pochopitelně moc nevyhovuje.

Ráno se nejprve pečlivě ujistíme, že jsme odstranili veškeré stopy po naší přítomnosti, a pak se vydáme hledat další odlehlý a opuštěný kout rozsáhlých Britských ostrovů. Cestujeme autem, dokud nám jednoho dne uprostřed dlouhé prázdné silnice nedojde benzín s tím, že už si nemůžeme znovu dovolit vůz natankovat.

Od té doby se přemisťováním přesouváme do jiných hlubokých lesů, do stinných slují pod skalními útesy, na fialová vřesoviště, na horská úbočí porostlá kručinkou a jednou jsme zavítali i do skryté zátoky s oblázkovou pláží, kde se mi moc líbilo. Poprvé v životě jsem byla u moře blízko a nedívala se na něj jen zpovzdálí.

Na vlastní kůži jsme oba nedávno začali pociťovat, že plný žaludek znamená i duševní pohodu, zatímco prázdný přináší samé hádky a depresi. Na pásku kalhot jsem si musela udělat novou dírku, protože už mi začínal být velký. S večery, kdy se nám nepodaří k jídlu sehnat nic jiného než pár lesních plodů, přičemž houby s nechutí zásadně odmítám, které se však s přicházející ledovou zimou z lesů rychle vytrácejí, se snažím vyrovnávat co nejstatečněji, jen bývám snad o něco vznětlivější než obvykle a občas trpím záchvaty zarytého mlčení, kvůli čemuž se Eliáš pokaždé hrozně naštve, vyletí z kůže a nasupeně mi sdělí, že už na to nemá, a na pár hodin se odebere někam pryč, ale vždycky se vrátí zpátky.

Musím ale přiznat, že jsem v tomto ohledu začínala být v průběhu pochmurného listopadu, během něhož snad ani jednou jedinkrát nevykouklo zpoza bílošedé deky mraků slunce, obzvlášť paranoidní – bála jsem se, že se jednoho dne probudím, a on už tu vážně nebude, jak mi neustále ze vzteku sliboval.

Že zmizí a opustí mě už navždy. I v létě jsem mívala podobné myšlenky a obavy, když neustále mluvil o tom, jak by chtěl utéct a začít někde úplně nový život. Navíc si pořád dokola mumlá pod nosem cosi o zimním slunovratu, čemuž nerozumím.

Bylo to asi před dvěma týdny a pár dny, kdy jsem se zcela a se vším všudy zhroutila a myslela si, že už to nemá žádnou cenu. Probudila jsem se časně ráno, když Eliáš ještě tvrdě spal vepředu za volantem. Vždy se budím dříve než on, a i když dříve jsem byla spíše ten typ člověka, co je schopný spokojeně prospat klidně i celé dopoledne, teď pravidelně a sama od sebe vstávám pohodově třeba už v šest ráno.

Ale toho dne jsem se nevzbudila samovolně – probudilo mě neskutečné pálení na levé ruce. Jakmile jsem se celkově probrala a vyhrnula si rukáv hrubého svetru, mé Znamení zla bylo černější než kdy jindy a jako by se mi pod podrážděnou a zarudlou kůží hýbalo. Byla to vážně nepříjemná bolest a já nevěděla, co přesně to znamená. Venku bylo světlo, tudíž muselo být minimálně půl osmé.