O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐈𝐕. - Zakázané ovoce chutná nejlépe ✔️

„Podáš mi ty dřímalkové fazolky, prosím?" požádám svého parťáka, jakmile s hlavou odloženou v dlani začne vedle mě v sedě pospávat, zatímco já se naopak doslova morduji s odvarem živoucí smrti. On se na mě rozespale ohlédne, jako by ho skoro obtěžovalo se mnou interagovat, posune mi po stole, o což jsem si řekla, a pročistí si hrdlo.

„Už od začátku roku jsem přemýšlel, jaký máš asi hlas. Očekával jsem ho krapet milejší," podotkne, protáhne se v zádech a zakroutí krkem dokola. Až díky jeho poznámce si uvědomím, že jsme na sebe za celý měsíc spolupráce ani jednou nepromluvili. Nebylo třeba. Svěsím ramena, přesunu pohled zpět k našemu kotlíku, ve kterém to divoce bublá, stříbrným nožem dle učebnice fazolky nakrájím a šťávu z nich získanou vliji dovnitř. Hustá kapalina barvy černého rybízu vybledne na odpovídající odstín fialové. „Teď míchej proti směru hodinových ručiček, dokud lektvar nebude průzračný jako voda."

Zpražím ho nevlídným pohledem. „Víš, docela mi vyhovoval předešlý způsob, jakým jsme spolu pracovali," usměji se na něj ironicky a míchám a míchám a míchám.

„Fajn," prohlásí rádoby uraženě, otočí list knihy a dlouze si zívne. „Řekneš mi alespoň, jak se vlastně jmenuješ?"

„K čemu ti to bude?" odseknu mu. Náš lektvar stále ne a ne zesvětlat.

„Třeba abych mohl ostatním vyprávět o tom, jak jsi ohromně nepříjemná."

„Nemám sebemenší důvod k tomu, abych na tebe byla příjemná –"

„Tak řekneš mi, jak se jmenuješ, nebo ne?" přeruší mě netrpělivě. Vztekle přestanu míchat, ohlédnu se na ten jeho otravný obličej a zkřížím si ruce na hrudi. Tmavě hnědé vlasy, skoro až černé, mu spadnou do obličeje a on švihne hlavou do strany, jak to kdysi míval ve zvyku i Fred, než ho a George paní Weasleyová nekompromisně ostříhala. Podrážděně vydechnu. „Tipoval bych Isabella anebo... anebo Samantha. Jo, vypadáš přesně jako Samantha."

Podívám se mu do tmavých očí a zavrtím hlavou. „Visenya."

„Já jsem Eric, Eric Hansen," představí se mi a ze zdvořilosti mi nabídne pravou ruku. Ignoruji ji, odstrčím ji od sebe loktem a vrátím se k míchání našeho zázraku.

„Neptala jsem se," opáčím mu, „ale jestli seš tak chytrý, zkus mi laskavě zjistit, proč se s tím zatraceným lektvarem stále nic neděje."

„Zvážila jsi možnost, že je to čistě možná tebou?"

„Tak si to míchej sám, ty génie!" zvýším na něj frustrovaně hlas, nade vším zcela rezignuji, ustoupím od kotlíku a opakovaně si založím ruce na prsou.

Eric vstane ze své židle, křupne klouby u všech deseti prstů, znovu pohodí hlavou do boku a vrhne se do toho. Posadím se na jeho předchozí místo, překřížím si nohu přes nohu a s vítězným a sarkasmem překypujícím úsměvem na rtech a pocitem zadostiučinění kolujícím v žilách ho pozoruji, jak se mu stejně jako mně nedaří. On na sobě ovšem nedá nic znát a dělá, jakože je s naším výtvorem vše v pořádku. „Povíš mi o sobě něco?" prohodí mimoděk.

Svraštím na něj obočí. „Ne?"

„Hádám, že s takovým přístupem moc přátel nemáš, viď?"

„Asi tě zklamu, ale já přátele mám."

„Nepovídej," utrousí falešně překvapeným tónem a vysměvačně se pousměje. „A ví o tom oni?" Zamračím se na něj. Nenápadně se ve mně začne hromadit vztek a do obličeje se mi nahrne krev. Na uklidněnou se zhluboka nadechnu a dlouze vydechnu. Zkontroluji ručičkové hodiny nade dveřmi temné a zatuchlé učebny, abych zjistila, že do konce tohoto utrpení a dlouho očekávané pauzy na oběd zbývá ještě sedm minut. „Bavíš se s Weasleyovic dvojčaty, ne? Nebo alespoň to se o nich u nás říká – že se potulují hradem v závěsu s Bílou paní."