O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐕. - Magie funguje (část druhá) ✔️

Do plesu zbývá čtyřiadvacet hodin. Je čtvrtek odpoledne, čas se nezvratně krátí. Všichni nebelvírští teď sedíme nasoukaní v jedné z větších učeben a děláme na jisté práci, zatímco Snape se volně prochází uličkami mezi dlouhými stoly podobnými těm ve Velké síni a kontroluje, zdali provádíme to, co máme. Proč zde s námi není naopak profesorka McGonagallová, jak by dle mého uvážení nejspíš měla, nikdo neví. Namočím si již vyschlou špičku brku v lahvičce s inkoustem, malinko si přesednu, poněvadž mi už pomalu začínají tuhnout všechny svaly v těle, a zakroutím hlavou do stran. Když se vrátím zpátky ke psaní, dlouho mi činnost nevydrží, jelikož zaslechnu, jak po sobě Harry s Ronem za druhou stranou stolu šeptem hulákají. Snažím se to ignorovat, jenže jsou stále hlasitější a hlasitější, problém za mě ovšem hravě vyřeší Snape, který jim dá najevo, aby zmlkli.

Zhluboka se nadechnu nosem a dlouze vydechnu ústy, na brk naberu pár kapiček inkoustu a pokračuji v zadané práci. Všimnu si, jak Fred z poznámkového bloku, který je samozřejmě ze dvou třetin nepopsaný, vytrhne kus papíru a tužkou na něj něco zbrkle naškrábe. Vzkaz pošle směrem k mladšímu bratrovi, ten na něj přimhouří oči a ukáže ho Harrymu. Oba se zatváří poněkud ztrápeně. „S kým půjdeš ty?" zeptá se Ron Freda a hodí mu linkovaný papír zpátky. Pomalinku vlaje vzduchem, až dopadne na stůl přesně mezi mé a Fredovo předloktí – on je pravák a já levák, celou hodinu do sebe tedy neprakticky narážíme lokty, ale ani jeden z nás nic nenamítá. Zlehka se natáhnu krkem do strany, abych si psaníčko mohla přečíst.

Pospěšte si nebo vám všechny hezký rozeberou.

Super. To mě vážně uklidnilo. Sama ještě nikoho nemám, jedním pozváním už jsem si sice prošla, ale odmítla jsem. Ani nevím, proč. Byl to nějaký kluk z Kruvalu. Představil se mi jako Nikolaj, mohl být zhruba o rok starší a přes severský přízvuk mu šlo špatně rozumět. Velmi brzo jsem však pochopila, oč měl zájem. Byl celkem pohledný, to uznat musím, možná trošku malý, ale v obličeji hezký. Vlasy měl nádherné, zlaté jako obilí, a oči jantarové jako med, oblečený byl v obvyklém červeném hábitu s kožešinou. Přesto mě čímsi odrazoval. Možná kapku přehnaným sebevědomím a neschopností přijmout ne jako odpověď. Nebyl... vlastně moc netuším, co nebyl. Zalhala jsem a s omluvou mu sdělila, že už někoho mám.

„S jednou holkou z Krásnohůlek," odpoví mu Fred a shlíží přitom do svého pergamenu, jako kdyby se chtěl vyvarovat očnímu kontaktu s kýmkoliv ve třídě.

Ron na něj nechápavě a vysměvačně vyvalí oči. „Z Krásnohůlek? A viděl ses někdy v zrcadle? Vždyť ty holky jsou úplně jiná liga!"

Fred nic neříká, a i nadále se až podezřele pečlivě věnuje své práci, já ho po očku pozoruji a přemýšlím. Až doteď jsem nevěděla, že má partnerku, natož nějaké děvče z Krásnohůlek. Mohlo mě to napadnout dřív. Čekala jsem... vždyť já ani nevím, co jsem čekala. Určitě to bude ta snědá černovláska, na kterou dělal obličeje v den příjezdu zahraničních škol na hostině ve Velké síni. „Ale pozvu ji až zítra ráno, chápeš, ať je trošku nervózní," dodá a nonšalantně napíše tečku za poslední větou.

„Jak si ale můžeš být jistý, že vůbec bude souhlasit? Nebo že jí do té doby nepozve někdo jiný? Být tebou, zeptám se jí co nejdřív a nenechávám to až na den konání plesu."

„Rone, já nejsem zase takový idiot," řekne mu na to Fred kousavě a prsty si vjede do vlasů. „Mám to pojištěné, čeká jen a jen na mě."

Odfrknu si. Možná až moc nahlas a upoutám na sebe jejich pozornost. Jestli jsem si myslela, že můj jediný nápadník překypoval přílišným sebevědomím, z Freda přímo srší. Naštve mě to. „Já pořád nechápu, jak je možné, že Visenya nikoho nemá," prohodí pak Ron ledabyle do prázdna a věnuje se u toho čemusi úplně jinému. „Chci tím říct, že přece nejsi ošklivá a... a proč vlastně nejdete vy dva spolu?" obrátí se s dotazem na mě. „Když už tu není Oliver..."