O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐈𝐈. - Sbohem ✔️

„Bolí?" optá se mě madame Pomfreyová, jakmile mi první ošetřenou dlaň začne balit zpátky do čistého obvazu.

„Ne," odpovím jednoduše a pozoruji ji při práci. Když má dovázáno, sundá mi vytahanou a zakrvácenou látku z ruky druhé, vyčistí mi všechny řezné rány a nanese na vnitřní část dlaně hojivou mast příjemně vonící po borovici. „Jak jste se to všechno naučila?" zeptám se se zájmem. „Vždycky si umíte se vším poradit, nepotřebujete k tomu žádné knihy ani nikoho dalšího. Závidím vám."

Madame Pomfreyová se mile pousměje. „Ale prosím vás. To jsou převážně léta praxe, děvče. Když jsem byla ve vašem věku, měla jsem tak nešikovné ruce, že už si se mnou nevěděli rady," vypráví mi a omotává mi přitom heboučký obvaz kolem levé dlaně. „Tak jak se cítíte? Už se těšíte domů? Určitě ano."

„Ani moc ne, abych pravdu řekla," hlesnu a nešťastně se zahledím do země. „Doma to bude... napjaté. Vždyť vy o mém bratrovi víte. Doma se ta skutečnost bude snášet hůř. Můj strýc umí být... zatvrzelý, samotářský."

Soucitně a s pochopením se na mě podívá. „Tomu rozumím. Budu se společně s vámi modlit, aby se celá situace vyřešila ve prospěch vaší rodiny. Budou vám také chybět přátelé, viďte?" změní téma.

„Nejen to," povzdechnu si. „Bradavice jsou jako můj domov."

„To ráda slyším." Zdravotnice mi něžnýma a šetrnýma rukama zaváže obvaz tak, aby mi z dlaně nesklouzl, obě si je ještě po sobě důkladně zkontroluje a už poněkolikáté se na mě vřele usměje. „Tak a je to. Už běžte, ať nezameškáte hostinu."

„Díky," poděkuji, ona se ke mně otočí zády a odcupitá pryč za závěsy u jednoho z lůžek ke svému dalšímu pacientovi. Promnu si dlaně mezi sebou, seskočím ze sněhově bílé a čisté matrace a vydám se směrem do Velké síně, kde už to dýchá životem.

Důvod k oslavám je letos opravdu veliký. Dolores Umbridgeová byla ze školních pozemků nadobro vyhnána, včera vpodvečer Bradavice potupně opustila, a ředitelem se opět stal profesor Brumbál. Hagrid se vrátil poté, co byl Umbridgeovou propuštěn, a profesorka Trelawneyová dostala zpátky svou práci. Všechny vzdělávací výnosy byly sundány ze zdí, vyšetřovatelský sbor rozpuštěn a školníkovi nekompromisně odebrány jeho biče. Do školy se vrátila ztracená radost a život. Znovu vidím barevně, vnímám chutě a pachy, připadám si svobodná. Učitelé jsou rázem příjemnější.

Na slavnostní večeři, na kterou jsme se s kručícími žaludky velmi těšili, se s Angelinou a s Leem najíme až k prasknutí, povídáme si a smějeme se. U všech kolejních stolů je neuvěřitelně hlučno a veselo. Slunce, které je poslední týden na obloze k vidění každičký den, na začarovaném stropu rudne a pomalu zapadá. Ohlédnu se doprava, kde vedle sebe v tichosti sedí Ron a Hermiona, ale Harryho v jejich nejbližším okolí nikde nespatřím. Je pravda, že ode dne bojů na ministerstvu kouzel je ho k vidění pouze zřídkakdy. Nedivím se mu. Truchlí nad Siriusem. Ve Velké síni zůstaneme skoro jako poslední, bez přestání mluvíme a mluvíme, zasněně vzpomínáme a do posledního detailu si rekapitulujeme všechny menší i větší zážitky od prvního až do posledního ročníku na téhle škole. Vybavujeme si každou blbost, která někoho z nás napadne, a diskutujeme i o přelomových událostech, které se za celá ta dlouhá léta odehrály.

Ze sálu odcházíme okolo půl deváté večer, kdy už tam zbude jen hrstka studentů a polovina z původně zúčastněných vyučujících, a procházíme se hradem. Posledně prozkoumáváme třídy, v nichž jsme nejčastěji mívávali hodiny, Lee rádoby vtipně imituje některé naše učitele a hraje si s jejich pomůckami a my s Angelinou se tomu samozřejmě hloupě smějeme. Kdyby nás někdo z nich přistihl, to bychom si ještě den před finálním odjezdem vysloužili pořádné kárání. Dlouho se v jednom z vyšších pater zakecáme se Skoro bezhlavým Nickem, který nám popřeje hodně štěstí a úspěchů do budoucnosti.