O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐗. - Mise Azkaban

„Znovu," zavelí Eliáš, prohrábne si zpocené vlasy a otočí hlavou doprava a pak doleva, aby si zakřupal s krkem a protáhl svaly.

„Už nemůžu," postěžuji si vyčerpaně, ztěžka se sesbírám ze země a setřu ze sebe suchou hlínu a prach. Postavím se, jednu ruku si založím v bok, v němž mě píchá, druhou využiji jako stínítko pro oči před ostrým letním sluncem na blankytně modré a bezmraké obloze a zadýchaně lapám po dechu. „Trčíme tady už nejmíň hodinu a půl, mám dost. Jsem celá zbitá. Zítra je taky den."

„To máš v plánu říct smrtijedům, až se tě pokusí zabít?" namítá nerudně a pochoduje v kruhu. Musím přiznat, že je už od probuzení hodně protivný, čímž zkazil v rámci možností dobrou náladu i mně. Teď už znovu nemám chuť dělat nic jiného než jen ležet a tupě čumět do zdi vedle sebe či do stropu nad sebou, nebo nejlépe vyspávat až do aleluja.

„Jenže až se mě smrtijedi vážně pokusí zabít, prostě mávnou hůlkou a mají vystaráno."

„Pamatuj, že to ty jsi po mně chtěla, ať tě naučím bojovat. Nikdo tě k tomu nenutil."

„Protože se biješ pěstmi stejně tak dobře jako kouzly," uznám a přešlápnu si z nohy na nohu. „Myslím si, že je užitečné to umět, a taky tím nějak produktivně zabijeme čas. Ale teď je na slunci tak pětatřicet stupňů a jestli se velice brzo nenapiju vody a neschovám do stínu, budu mít úžeh. Házíš se mnou, jako kdybych byla nějaká věc. Kdybys byl alespoň šetrnější."

Je mi vážně příšerné horko a jemu určitě jakbysmet, široko daleko není ani jeden metr čtvereční stínu a z poledního sluníčka mě pálí kůže a hoří mi hlava. Večer budu spálená jako rak. Vzala jsem si na sebe jenom bílé tílko a kraťase, ale i kdybych byla kompletně nahá, stejně bych se v tomhle počasí pekla. Nezapršelo už celé dny a je hrozné sucho. Eliáš má na sobě už jenom kalhoty – tričko jsem mu při jednom ze svých manévrů rozervala, tudíž si ho rovnou sundal, odhodil ho pryč a bylo po starostech.

Musím uznat, že má moc hezkou postavu, ale moc mi nejde nad ním takhle přemýšlet, když si uvědomím, že je to něco-jako-přítel mého bratra. Nepřijde mi to správné a ani to tak necítím. Má vypracované břicho a silné, pevné paže. Boty jsme oba nechali u dveří Doupěte a tak mám chodidla zespodu celá dodřená, protože i když trénujeme na trávě, nachází se pod ní spousta udusané půdy, která při přetlačování několikrát silnějšího pod nohama není zrovna příjemná.

Dorazili jsme sem teprve před třemi dny. Dva dlouhé týdny jsme přežívali u Vika doma v Croydonu, než jsem začala bláznit, protože jsem nemohla jít nikam ven na vzduch a byla nonstop uvězněná v jednom pokoji. Victorius se mnou nemluví. Každý můj pokus o zahájení malé konverzace skončil tragicky. Ignoruje mě, vyhýbá se mi, sotva se mnou vydrží sdílet stejnou místnost. Zklamala jsem ho a bude mu trvat, než to překousne. Trápí mě to.

Původně jsem se odtamtud chtěla nastěhovat do hlavního štábu na Grimmauldově náměstí dvanáct, kde je to značně prostornější a dá se tam dělat více věcí, ale nemálo členů Fénixova řádu namítalo, že si tam Eliáše prostě nemůžou pustit, a já bych bez něj nikam nejela. Jednak se bojím o sebe, ale hlavně i o něj. Nevím, jaké jsou jejich postranní úmysly. A tak se jednou pan Weasley na poradě velkoryse nabídl, že nás u sebe nechá bydlet tak dlouho, dokud to bude naše bezpečnost vyžadovat.

Žijeme na půdě. Kromě dřevěného stropu, ze kterého se na nás sype prach, je to tam vybavené jako v normálním pokoji. Doupě je po rekonstrukci, jež následovala po nešťastném požáru, jako nové. Moc s nikým do přímého styku nepřicházíme a většinu času trávíme spolu, přesto v mlčenlivosti a uzavření do svých vlastních bublin mimo dům samotný. Můžu si zajít do zdejší nádherné přírody, kdykoliv se mi jen zachce, a nemusím se přitom bát o svůj život. To mi dost zpříjemňuje tohle mizerné období, které už snad brzy jednou provždy skončí.