O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐕𝐈𝐈𝐈. - Anděl strážný

Poprvé od chvíle, kdy se mnou Fred z opilosti plácnul do mé vlastní postele, aby mě následně mohl zalehnout a v pohodlí usnout, otevřu oči krátce po deváté hodině ranní, ještě stále nevyspaná a s tělem záhadně rozbolavělým.

Marně si snažím vybavit, o čem se mi přes noc zdálo, jelikož si matně vzpomínám na nějaké nesouvisející útržky, ale k žádnému vyhodnocení nedojdu. Jen v uších mi pořád zní šumění mořských vln, zatímco do plic inhaluji navlhlý slaný vzduch. Promnu si rozespalé oči a rozhlédnu se okolo sebe. Všechno je přesně tak, jak má být.

Přestanu slýchat šum a zaposlouchám se do skutečných zvuků, které jsou momentálně ke slyšení. Zvenku ke mně doléhá, jak Hagrid štípe dříví, jak malincí ptáčci okolo vesele štěbetají. Dokonce i ze společenské místnosti se ozývají hlasy a smích mých spolužáků, kteří i přes víkend a velikonoční volno vstávají zodpovědně brzy. Všechno je dokonale klidné, když v tom za sebou ucítím pohyb.

Matrace se pod něčí váhou celá zhoupne, poté daná osoba podrážděně zakňučí a těsně předtím, než zase propadne polospánku, ztrhaně zafuní. Najednou si rozpomenu, že jsem včera pozdě večer vlastně nešla spát sama, nýbrž s návštěvou. Pánskou návštěvou.

Překulím se z boku na záda a z nich zase na bok, jenom na ten opačný. Fred takhle, když spí, působí krásně nevinně a mírumilovně, ač při vědomí je místy samotný posel ďábla, pokud chce.

Jde na něm poznat, že odpočívá jen tak půl napůl. Kdybych promluvila, slyšel by mě, ale rozhodnu se ho nerušit. Určitě si po tom všem, co včera spolu se svým dvojčetem a nejlepším kamarádem zakusil, potřebuje pořádně odpočinout, aby znovu nabral ztracené síly.

Uleví se mi, když mi dojde, že se ani jednomu z nich koneckonců nic špatného nestalo. Vše ve své podstatě dopadlo v můj prospěch. Začnu se zeširoka usmívat a musím dělat co proto, abych ze sebe nevydala nějaký jásavý zvuk. Políbila jsem ho. A on políbil mě. Svěřil se mi, že ke mně chová city. Merline.

Vážně ho nechci budit, ale jestli si ještě chvíli budu muset držet takový odstup, asi brzy exploduji. Vymaním pravou ruku zpod peřiny a opatrně, vážně jemně a zlehounka, ho chytnu za jeho. Je studená jako led. Věčně má studené ruce. Obě dlaně má složené na hrudi, leží na zádech a dekou přikrytý je jen do půlky těla.

Všimnu si, že se mu kolem levého zápěstí vyjímají stříbrné a výjimečně lesklé hodinky s ciframi psanými římskými číslicemi a třemi ručičkami uvnitř, které jsem u něj ještě nikdy neviděla. Musela mu je a Georgovi včerejšího rána soví poštou zaslat jako dárek paní Weasleyová - je tradicí, že kouzelníci po dovršení sedmnácti let, či že dospělosti, obdrží od své rodiny či jakýchkoli blízkých hodinky. Jsou vskutku moc pěkné a určitě nebyly levné.

Fred se zčistajasna pohne, stiskne mou dlaň nazpátek a přetočí se ze zad na stranu, k čemuž nevědomě donutí i mě. Nechám ho, aby se ke mně zezadu přitulil, přičemž si paži ledabyle přehodí přes můj trup, díky čemuž nemám z jeho sevření úniku. Zatajím dech a snažím se zůstat potichu. Zavřu oči a skousnu si spodní ret, zavalí mě tak mocný pocit štěstí, div nezačnu ronit slzy. Rychle jsem zase tuhá.

Takto usínám a opakovaně se probouzím zhruba po půlhodině ještě několikrát za sebou, pokaždé přitom s Fredem ležíme jinak poskládání, někdy mi to ani mozek nebere. Jednou se ke mně zranitelně choulí, jako když mě před několika hodinami povalil na matraci a do pár chvil usnul, jindy ležím na jeho hrudi a bořím mu obličej do místa, kde mu rameno přechází v krk.

Když už se definitivně rozhodnu zůstat vzhůru, oba spokojeně spočíváme na boku a čelem k sobě, dlaň má přitom jen tak, aby se neřeklo, odloženou na mém pase.