9. Jak dělat iluze

1.2K 73 1
                                    

Věci jsem sbalila úplně všechny a dokonce ani nezabíraly tolik místa. Zbraně ale byly problém, protože ty místo zabírají. Meče, dýky, katany, sekyry, tyče, kopí, vrhací nože, shurikeny, chakramy, nunchaky, praky, 2 luky a toulec s mnoha šípy... Prostě hodně zbraní, málo místa. Ty mi ale nakonec pomohl dát Dorian do jedné větší tašky a tu ještě zaskládat dalšími věcmi, aby nebyly vidět.

Hertia se probrala celkem dlouho. Až v době, kdy jsme měli zabaleno, což bylo chvíli před jejich údajným příjezdem.

Dorian mi pomohl věci odnést k přístavu, kde on už své věci měl. Měl jich ale mnohem méně, protože on jede jen dočasně. To já tam budu trčet do konce života s mým vrahem... On tam zas bude se mnou, nevím, kdo to má horší.

Jelikož zde loď pořád nebyla a ani nikde v dáli nebyl vidět její matný stín, tak jsme se ještě vrátili. V mém pokoji seděl vedle Hertiy náš otec a má matka stála opodál.

„Důvod návštěvy?“ prolomila jsem ticho a všimla si, jak Hertia mého otce vraždí pohledem.

„Chtěl jsem vám dát informace o vaší nastávající cestě, ale podle bohyně, která ti leží na posteli a tvým novým tetování soudím, že bys ty mohla říct něco nám,“ odvětil můj otec a pořádně si prohlédl mé tetování na hlavě a tu viditelnou část pod krkem.

„No, řekněme, že mi Hertia dala malý dar v podobě přidání dalších dvou aspektů vesmíru na můj seznam,“ řekla jsem mu zkráceně a dále to nerozvíjela.

„Co ty informace o cestě?“ zeptal se bratr, aby změnil téma, než se něco pokazí.

„Přes Nitrofské moře poplujete 5 dní do přístavu u Koleva. V Kolevu strávíte jednu noc a potom se vydáte na koních do Magnificentie. To vám bude trvat 4 dny, bez nějakých komplikací,“ řekl stručně a já to ocenila, nenávidím zbytečné natahování. Když já pluju do Tifi, které je v podobné vzdálenosti jak Kolevo, jen jiným směrem, tak to taky upluji mnohem rychleji. 3-4 dny a jsem na druhý straně. Já mám ale taky malou loďku, oni určitě přijedou s nějakou obří.

„Co se bude dít pak?“ ptal se bratr dál.

„14 dní nato bude svatba. Do té doby ty splníš svůj úkol a ty, Keiro, nebudeš dělat problémy a už vůbec ne vraždit. Tímhle to končí,“ řekl rázně a já na matčiným obličeji spatřila mírný, nesouhlasný úsměv, který jasně naznačoval, že to určitě nekončí.

Otec odešel z pokoje a vzal s sebou i Doriana. V pokoji jsme teda zůstaly jen já, matka a Hertia.

„Takže temnota, světlo i příroda? Když se to naučíš ovládat a moc tě nepohltí, budeš dost mocná,“ konstatovala matka a taky pohladila Hertiu. No jo, ne každý den máš možnost pohladit si boha.

„Jo, ještě abych to ovládat uměla,“ odfrkla jsem si a sedla si do křesla.

„Naučíš se to. Temnotu ses taky ovládat naučila, světlo je v podstatě to samé s jinou podstatou a příroda je intuitivní. Hertia tě to přinejhorším naučí. Pojede s tebou,“ zvedla se z mé postele a došla za mnou. Položila mi ruce na ramena a políbila mě na čelo. „Zvládla jsi i horší věci. Nějakého idiota, který si říká princ, zvládneš určitě. A měním názor, nechovej se submisivně. Ukaž jim, kdo je tam ten lepší,“ usmála se a kolem krku mi obepla stříbrný náhrdelník se spirálou. Úplně tou samou spirálou, kterou mám na zátylku. „To je rodinné dědictví. Ať ti to přinese štěstí,“ věnovala mi ještě jeden úsměv a nakonec i ona opustila můj příbytek.

Já vstala z křesla a došla před zrcadlo. Sundala jsem ze sebe všechny věci, až na řetízek od matky, a prohlížela si své tetování.

To na hlavě bylo jemné, ale přesto výrazné. Úzké černé linky, které se různě proplétaly, se táhly od ucha k uchu a procházely přes čelo. Byly skoro až u vlasů, takže příjemně zapadaly. Tetování na mé hrudi, břiše a části stehen bylo taky nádherné. 2 užší linie začínaly na mém krku a společně se spojily v úrovni klíčních kostí, přes které procházely další linie z mých ramen, kde na ně navazovalo tetování na zádech. Linie se různě motaly, vlnily a končily až ve spodní části stehen, kde už to byly jen jemné čárečky. To, jakým stylem bylo tetování na zádech a na břiše propojeno, bylo až úžasný. Byly dokonce i nakresleny ve stejném stylu a proto to vypadalo ještě úžasněji.

Nakonec jsem se oblékla do spodní vrstvy, neboli upnuté kraťásky a látka na poprsí, přes to dala černé kalhoty a béžovou košili. Zelený plášť jsem si upnula kolem krku a z oddělené části vlasů jsem shora upletla cop. Zbytek vlasů jsem nechala se volně vlnět k mým lopatkám. Do vysokých bot jsem si schovala dýky, kdyby náhodou, a byla připravená odjet. Aspoň tedy fyzicky.

Najednou se ozvalo hlasité troubení, které oznamovalo příjezd lodě. Já ale neplánovala jít k ní, ale naopak k Damianovi.

Došla jsem k jeho příbytku a po zaťukání vešla dovnitř. Damian ležel na své posteli a jak mě zpozoroval, hned vstal a došel ke mně.

„Už je čas,“ řekla jsem trochu smutněji, než jsem si myslela.

„Takže ses přišla rozloučit?“ mírně se ušklíbl a svými rty zaútočil na ty mé. Když přejel k mému krku, byla jsem nucena se trochu zaklonit.

„Damiane,“ vzdychla jsem jeho jméno, „teď ne.“ Jemu ale mé námitky byly úplně jedno a za zadek si mě opět vyšvihl kolem pasu. To už jsem se nijak nebránila, nemělo to smysl.

„Ehm, ruším?“ ozval se hlubší hlas z druhé strany místnosti a my se s Damianem hned od sebe odlepili. Pořád mě ale držel na sobě.

„Tati? Co tu děláš?“ zeptal se hned Damian a pomalu mě položil na zem. Ruku ale kolem mého pasu ponechal.

„Chtěl jsi, abych Keiře skryl tetování na ruce. Tak jsem tady,“ odpověděl pevně jeho otec, kapitán Elendrijských stráží. Přešel ke mně a zvedl mou levou ruku s tetováním.

„Doslechl jsem se, že světlo tě přijmulo, ale neumíš ho ovládat. Takže ti dám první lekci,“ mluvil, zatímco si prohlížel tetování značky Temného stínu. Nijak se k tomu naštěstí nevyjadřoval.

„Jakou lekci?“

„Teď se naučíš vytvořit iluzi. Iluzi, která pro všechny skryje tvé tetování,“ postavil se naproti mně a mávnutím ruky kolem mě všechno ztmavlo. Jen já uprostřed ničeho. Tohle je jiná úroveň iluzí...

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se do prázdna.

„Díky světlu, které v tobě teď sídlí, dokážeš iluze nejen tvořit, ale i s trochou úsilí rozpoznat a zničit. Znič tuhle iluzi a potom ti řeknu, jak iluzi vytvořit,“ zaúkoloval mě. Teď jen vědět, jak to udělat.

Rozhlížela jsem se kolem a ani jsem nic necítila. To jsou hmatatelné iluze? Skvělý... Hledala jsem v sobě tu jiskřičku světla, která by mě té iluze zbavila. Cítila jsem ale jen tu temnotu, nečekaně.

„Jak to mám udělat?“ zeptala jsem se nakonec, ale odpověď nepřicházela.

Dobře, zkusím to jako on. Mávla jsem rukou a na té se mi objevil menší záblesk světla, avšak to nic neudělalo.

Fajn, tohle je jen v mé hlavě. Není to skutečnost. Jsem v pokoji s Damianem a jeho otcem, který mě donutil si myslet, že tohle je realita.

Najednou mé ruce mírně zazářily světlem a ta temnota okolo začala mizet. Já se objevila zpátky v Damianově příbytku.

„Nečekal jsem, že ti to půjde takhle rychle, ale jak jsi zjistila, iluzi prolomíš tím, že si uvědomíš, že je to iluze a světlem se dostaneš zpět do reality. Některé iluze jsou ale dost reálné na to, aby sis jejich falešnost neuvědomila a v iluzi žila klidně navždy. Taky ne každá iluze se prolomí tak snadno, občas musíš vynaložit větší sílu, aby ses z ní dostala. Tohle bylo jen pro trénink,“ pověděl mi ty důležité informace o iluzích a Damian užasle koukal.

„A jak iluzi vytvořím?“ zeptala jsem se místo probírání ničení iluzí. Na to tetování potřebuju iluzi vytvořit, ne zničit.

„To, co si představuješ, donutíš světlem vidět ostatní,“ řekl až moc stručně a já se zahleděla na svou ruku.

Druhou ruku jsem dala nad předloktí a začalo mi na ní zářit jemné světlo. Představila jsem si, že na předloktí není žádné tetování vidět a rukou nad ním přejela. Tetování bylo pryč.

„A zrušíš to úplně stejně, jak jsi to udělala předtím. Ale bacha, někdo jiný, kdo ovládá světlo či magii iluzí, tě iluze dokáže zbavit taky.“

„Děkuji, že jsi mě do naučil,“ usmála jsem se na něj a on s pokývnutím hlavy odešel.

„Kde že jsme to skončili?“ ušklíbl se na mě Damian a já věděla, že už není úniku. Ne že bych se nějak bránila.

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyKde žijí příběhy. Začni objevovat