KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

48. Souboj

Vyšla jsem z komnaty, abych se na cvičiště dostala akorát. Korunu jsem ponechala v ložnici, jen by překážela. Ale před komnatou jsem nemohla ponechat stráž, ta mě, bohužel, musela následovat.

Došla jsem až na cvičiště, kde už všichni seděli a Fiar si vybíral zbraň.

„Domluvíme se, že nebudeme používat naše schopnosti,“ řekl, když jsem přešla ke stojanu vedle něho.

„S tím bych souhlasila,“ odvětila jsem a popadla do rukou 2 dlouhé dýky. Fiar si vybral jedenapůlruční meč, což schvaluju.

Oba jsme přešli do kruhu vyznačeném křídou a všichni vyděšeně hleděli na nás dva. Teda, vyděšení byli všichni kromě démonů a mojí rodiny, takže v podstatě jen moje rodina s tím byla v pohodě.

„Nebojte, máme přístupné zdravotníky, takže v nejhorším případě mou manželku vyléčí.“ Davem se ozval tlumený smích, který vycházel od všech krom mé rodiny.

„Aby nemuseli sešívat tebe, králi,“ ozval se z davu Dorian a já se chtěla propadnout do země.

„Uvidíme,“ bylo jediné, co odpověděl. Potom si několikrát protočil mečem v ruce a s úšklebkem si mě měřil pohledem. „Měl bych tě šetřit?“ zeptal se nakonec.

„Uvidíme,“ odvětila jsem a odpovědí mi bylo jeho tiché uchechtnutí.

„Začněte,“ ozval se z neznáma hlas kapitána. Oba jsme se postavili do pozoru a začali pochodovat do kruhu jako 2 šelmy.

Najednou Fiar vystartoval s mečem na mé levé rameno, čemuž jsem se s přehledem vyhnula a naopak zaútočila na jeho stehno, čemuž se zas vyhnul on.
Vedl další útok opět na mé rameno, ale těsně před ním se vrhnul do otočky a sekl by mě do nohy, kdybych neuskočila dozadu.
Podklouzla jsem pod jeho nohama, ale nestavěla se na nohy, natož se dostala do dřepu a švihla nohou v pokusu ho podkosit, což se i povedlo, ale ihned vymrštil nohy do vzduchu, čímž byl opět na nohou a já také.
Vedl mnoho dalších výpadů a já se jim buď vyhýbala nebo je vykrývala, teď jsem hledala jeho nedostatky. Což byl v některých chvílích nechráněný levý bok.
Zrovna v jedné z těch chvílí jsem na ten bok vykopla pravou nohou, kterou ale těsně dokázal zachytit a nehodlal pustit. Z levé nohy jsem se odrazila, silou ho kopla do obličeje a v otočce dopadla na zem už na obě nohy. Silně zavrávoral a vypadalo to, že to už nedá, ale hned byl zase v pohodě a připravoval se na další útok.
Skrčila jsem se před jeho výpadem na můj bok, na kolenech se zatočila a sekla Fiara do lýtka. První krev.
On ale stihl využít mé pozice na zemi, než jsem dokázala vstát a silou mnou mrštil o zem. Zhoupla jsem se do kolíbky a následně vymrštila nohy do vzduchu, čímž jsem ho udeřila do obličeje a já se trochu složitěji postavila.
Mé dočasné nesoustředěnosti využil a s menším fíglem mi zasekl meč do levého ramene. Projela mnou ostrá bolest, ale zažila jsem i mnohem horší, takže jsem to nijak víc neřešila. Aspoň to nebyl krk.
Meč vytáhl a když vedl další výpad na hlavu, oběma dýkami jsem ho zachytila a momentálně jsme tlačili proti sobě. Byl dost překvapen, kolik toho vydržím, to ale nebylo všechno.
Pravou nohu jsem zachytila za jeho koleno a silou trhla, čímž ztratil rovnováhu a za cenu mé rovnováhy jsme oba spadli na zem. Já to ale na rozdíl od něj čekala a dýku mu zabodla přímo do břicha. Hned nato jsem vylezla na něj a jednu z dýk mu dala ke krku.

„Víš co se stane, když zaženeš zvíře do kouta?“ zeptal se s mírným úšklebkem.

„Zemře. Ale dle mýho jsi doufal v odpověď, že zaútočí.“ To bylo pro něj jako signál a mou ruku odtrhl od jeho krku za cenu úzké ranky. Převrhl mě pod sebe a ruce s dýkami mi chytl za hlavou. Nohy mi držel těmi svými. Bezvýchodná situace, jak by někteří řekli, já ale neodcházím východy.

„Dle mýho už toho moc nenaděláš,“ ušklíbl se vítězně. Teď mu bylo úplně jedno, že krvácí z břicha, ale adrenalin za chvíli ustoupí a toho já budu moct využít.

„A soudíš podle čeho? Jen mě držíš na zemi, můžu toho udělat celkem dost,“ odvětila jsem. „Otázkou ale je, co budeš dělat ty? S tou ranou v břiše za chvíli vykrvácíš, jaká to škoda,“ dodala jsem a jedním koutkem naznačila úšklebek.

„O mě si starost nedělej, já vydržím celkem dlouho.“ Dobře, přejdeme k plánu B, který je mnohem horší, ale je jistý, že bude fungovat.

Zvedla jsem hlavu, jak jen to šlo, a spojila naše rty. Jeho to dost překvapilo a to i všechny okolo, to mi ale bylo jedno. Fiar mi polibek začal oplácet a já si užívala ty jeho jemný, horký rty na těch mých. Nejradši bych takhle zůstala. Potom jsem si ale vzpomněla, co jsem vlastně měla v plánu a využila jeho povoleného stisku, vytáhla ruce a dýky mu zabodla pod žebra.

Hned jsem se od něj odtrhla, vytáhla své dýky a převrhla ho vedle sebe. Zem pod ním se začala barvit do rudé a já dál nečekala, odhodila dýky a začala ho léčit.

„To bylo od tebe pěkně hnusný,“ zamumlal, ale to už si ho převzali léčitelé.

Svůj pohled jsem přesměrovala na diváky a opět viděla ty zděšené pohledy a úsměvy na tvářích mé rodiny.

„Takhle si můj manžel představuje zábavu... Jdu za ním,“ řekla jsem nakonec a vydala se za léčiteli a Fiarem.

Fiar, už úplně v pořádku, ležel na trávě s rukama za hlavou a pozoroval nebe. Nemám ponětí, co to mělo znamenat, ale moje nohy samy začaly pochodovat směrem k němu.

Když jsem stála před ním, najednou mi prudký vítr podkosil nohy a já spadla přímo na jeho hruď. Takže takhle on? Zvedla jsem k němu pohled a viděla jeho úšklebek. „Měli jsme dohodu. Vyhraju a necháš mě bejt,“ promluvila jsem nakonec, přestože mi mé tvrzení plně nevyhovovalo.

„Tebe bych nenechal, ani kdyby mi nabízeli, co bych si jen přál. Toho se neboj.“ Ačkoli jsem se to snažila potlačit, do tváří se mi začalo linout teplo a já věděla, že se červenám. Tohle až moc zahřálo mé kamenné srdce. Co by si ale přál?

„Hezká slova od někoho jako ty,“ uznala jsem a chtěla z něho slézt, ale on mě větrem udržel na něm. Tohle nemá smysl.

„Máš o mně špatný mínění. Nejsem tak špatnej,“ řekl naoko uraženě, čemuž jsem se musela pousmát.

„Tomu se těžko věří.“

„Ty bys radši neměla nic říkat,“ svraštil obočí a vyčkával na mou reakci. Sakra.

„Promiň,“ zašeptala jsem skoro neslyšně a pohledem sklouzla od něj.

„Za co přesně?“ To to vážně musím říct?

„Promiň, že jsem chtěla vyhrát,“ řekla jsem vyhýbavě a mnohem arogantněji. On si určitě pomyslel, jak jsem neuvěřitelná, ale nevyjadřoval se k tomu.

„Kde ses naučila takhle bojovat? Vím, že elfové jsou dobří bojovníci, ale takhle nebojujou ani ti nejlepší. A viděl jsem všechny tvoje jizvy... Z čeho jsou?“ změnil téma, což mi vyhovovalo. Přesto to bylo z bláta do louže.

„Cena za můj výcvik, zároveň i památka. Víš, když jsi mě zabil a já se nemohla nijak bránit, řekla jsem si, že umění boje není k zahození,“ pověděla jsem s naštvaným podtónem. Jenom kvůli meči!

„Vážně se k tomu budem vracet?“ povzdechl si.

„Můj manžel mě zabil. Jsi vrah.“ Já nemám zrovna co říkat...

„Máš pravdu, jsem vrah a zabil jsem tě kvůli pitomýmu meči. Ale bylo mi 9 a když by za tebou přišel nahodnej týpek s nabídkou čehokoli na světě za malou vraždu, co bys asi tak udělala?“ pohlédl mi do očí a svýma rukama chytl mé tváře. Jen ten dotyk vyvolal tolik pocitů a břichem mi opět vířili motýlci. „Keiro, já bych teď už nedovolil, aby se ti něco stalo. Dneska jsi mi sice ukázala, že chránit nepotřebuješ, ale já tu budu. S tebou. Nezbavíš se mě,“ pověděl něžně a především upřímně, což mě překvapilo o dost víc.

„Budu tvoje zkáza, Fiare. S tím bys měl počítat,“ bylo to jediné, co jsem mu odpověděla.