KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

56. Aquantica

Loučení s královskou rodinou Populusu bylo na mé poměry až příliš zdlouhavé, ale i to nakonec skončilo a my se v klidu přenesli za Pounské pohoří až k přístavu, kde na nás čekala legendární loď Aquantica, největší a nejrychlejší loď na celé Casaně. Plachty byly přímo ohromné, kajuty prostorné a moderně zařízené a plula vážně rychle vzhledem k tomu, jak je velká.

Jelikož mě víly dost dobře znaly, ať už díky tréninkům, které jsem s nimi podnikla, nebo známosti rodů, ponechaly mi vlastní kajutu bez Fiara. Přesto mi je ale jasné, že v Oculusu to s ním opět budu muset vydržet.

Neměla jsem skoro pojem o čase a vylezla z kajuty až tehdy, když jsme už pluly po neoznačneném přítoku řeky Elorh, pojmenované podle velkého města v blízkosti jejího pramene. Mířili jsme si to přímo do kotviště u Oculusu a proud nás poháněl. Podle všeho bychom tam ráno už mohli být.

„Využiješ každé chvíle, ve které mi nemusíš být nablízku?“ ozvalo se najednou za mnou a já hlas přiřadila k Fiarovi. Za celou dobu jsme spolu nepromluvili, do kajuty jsem pustila maximálně nosiče jídla a ven jsem vyšla až teď v noci.

„Tvá blízkost mě obzvlášť neláká,“ zamručela jsem a dále upírala svůj pohled na klidnou hladinu řeky, které koryto bylo dostatečně velké, aby jím proplula i samotná Aquantica. Občas ale můj pohled zabloudil i k přírodě, která se rozprostírala v dáli.

„Nalhávej si to dál, královničko,“ odvětil a podle kroků jsem usoudila, že odešel. Udělal dobře, jinak bych mu na místě zlomila vaz a jeho tělo hodila do Elorhu.

Po nějaké době jsem se konečně dostala k odchodu a jako stín prošla až do své kajuty, kde s k mému překvapení rozvaloval Fiar, který už byl dávno v říši snů. Že mě to pořád překvapuje...

Převlékla jsem se do noční košile a vklouzla vedle něj pod teplou přikrývku a zavřela oči. Když už ale spánek skoro přišel, Fiar se až moc hlasitě převalil a já se musela hodně ovládat, abych ho z tý postele nevykopla. Když se ale začal převalovat každou chvíli, už jsem spánek vzdala a otočila se na něj. Na tváři měl zamračenou grimasu, celý se potil, zrychleně dýchal a celkově působil neklidně. Noční můra, nepochybně.

„Fiare,“ zašeptala jsem a trochu do něj šťouchla. S ním to nic nedělalo. „Fiare, vzbuď se.“ Mé pokusy ho vzbudit byly však neúspěšné a tak jsem se dostala k tomu poslednímu, který funguje vždy. Přitiskla jsem mu ruku před pusu a druhou mu zacpala nos, čímž se on začal dusit. Až když procitl jsem ho pustila.

„Co to sakra děláš?“ zeptal se poněkud vyděšeně. Buď z té noční můry, nebo z mého pokusu o vraždu.

„O čem to bylo?“ odvětila jsem místo odpovědi a měřila si ho pohledem. „Pořád truchlíš za smrt bratra? Vlastně, truchlil si někdy?“ Truchlil v tom hradě vůbec někdy někdo?

„Jo, truchlil. Jako jeden z mála. Ale o tom to stejně nebylo,“ povzdechl si a promnul si obličej.

„O čem teda?“ Ani nevím, proč mě to tak zajímá, ale očividně mu to nahnalo strach a znát strach nepřítele je výhoda, která může ovlivnit úplně vše.

„Byli jsme opět v sídle Nočního děsu. Tentokrát tě ale Pikový král nezmlátil ani nic takovýho. Nechal tě na židli, mě odtáhl dál a když přišla Temný stín, nemučila mě. Místo toho ale všechny ty věci dělala tobě a mě přinutila, abych se na to díval. Nemohl jsem nic dělat, jen slepě přihlížet tvé bolesti.“

„Ty ses o mě bál?“ zeptala jsem se poněkud nevěřícně.

„Když jsme tam skutečně byli a Temný stín mě mučila, přiznal jsem, že pravý mučení by pro mě bylo, kdyby ublížila tobě.“ Normálně bych mu to nevěřila, ale jelikož mi to kdysi řekl přímo do očí...