KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

88. Přiznání

Když jsem dopis dopsala, skrze stíny jsem ho poslala svému dávnému příteli. Doufám, že mu mé pádné vyjadřování připomene staré časy a přesvědčí ho, aby se rozmyslel, na které straně bude chtít padnout.

Poté jsem skrz chodby pod hradem, které jsem nedávno objevila, došla až na hradby okolo města. Mocní mágové se schopností obrany už tvořili silný štít okolo celé Magnificentie. Aby démoni takovýto štít prorazili nebo se přes něj dostali, museli by vynaložit veškeré své síly. Poté by už nebylo tak těžké to s nimi skoncovat. Také jsem zjistila, že štít propustí naše vojska i občany ven i dovnitř. To samé naše palby. Nic jiného. Stejně mi však bylo jasné, že dřív či později padne.

Trochou světla jsem očarovala tu zeď, aby se nedala spatřit. Jako by zde vůbec nic nebylo. Mágové mi poděkovali a já se vydala do ulic města.

Vojáci měli na náměstích i ulicích rozestavěné stany a měšťané jim nosili jídlo i pití, kdykoli potřebovali. Bylo hezké to vidět. Jak si lidé pomáhají. Cechy se neprojevovaly, a dokonce jsem zahlédla několik jejich členů, jak i oni pomáhají.

Ačkoli jsem na sobě neměla korunu a působila jsem jako prostý měšťan či voják, všichni na mě pohlíželi s úctou a s tou úctou i skláněli hlavy. Nespatřila jsem jediný náznak opovržení, kterým jsem byla zahrnutá, když jsem sem před měsíci přijížděla. Nyní na mě pohlíželi jako na svou královnu a nestyděli se za to.

Dost by s nimi otřáslo, kdyby zjistili, že jsem touto ulicí procházela i jinak. Jako osoba zahalená v černém plášti, která děsí děti i dospělé ve spaní.

Tato válka by byla dobrým způsobem, jak bych se mohla vykoupit. Možná bych nás zachránila, ale ta cesta krve a těl by za mnou zůstala navěky.

Budu se muset přiznat. Budu muset odhalit, kdo skutečně jsem. Jaké monstrum jsem. A udělám to. Udělám to ihned na zítřejší poradě. Řeknu to vůdcovským rodinám a generálům a zbytek nechám na nich. Možná se budou šířit jakékoli klepy. Že jsem prince George zabila, abych si vzala trůn, ale budiž. Ti, na kterých mi záleží, pravdu znají. Je mi jedno, jak na mě bude pohlížet nějaký truhlář Franta z náměstí.

Prostě se přiznám.

***

Druhý den a s ním i porada přišly celkem rychle. S Fiarem po boku jsem kráčela v ústrety dveřím poradní místnosti a pravdě, kterou se jim hodlám sdělit.

Nikdo o tom neví. Nikdo netuší, že se právě přiznám nejmocnějším rodinám, že jsem sériový vrah. Tedy krom Fiara, který si při večerních hrátkách všiml, že jsem trochu ve stresu, a nějakým zázrakem ze mě vymámil informace. Poté se postaral o to, abych na tuto skutečnost zapomněla.

Vešli jsme dovnitř a všichni nás očekávali. Z neznámého důvodu jsme se právě my dva stali hlavami našich vojsk. Všichni v nás vkládali důvěru a já se jim chystala říct, že jsem Temný stín.

Usedla jsem po boku Fiara do čela stolu. Hertia seděla po mé levici a snažila se odhadnout, co se má právě stát. Lillian seděla vedle ní a snažila se o to samé. Kenneth s Vendelem vedle Fiara radši byli myšlenkami úplně mimo. Kde byl bývalý král George nikdo nezjišťoval.

„Očekávám, že tato porada byla uspořádána z dobrého důvodu,“ řekl Zeffel. Nepůsobil zrovna nadšeně, pravděpodobně jsem ho při něčem vyrušila.

„Chcete, abych chodila kolem horké kaše, nebo to chcete slyšet rovnou?“ zeptala jsem se.

Hertia mě probodla pohledem, když jí došlo, co mám v plánu. Lillian hned po ní. Matka hned za nimi se jen potutelně usmívala, zatímco otec se z jejího výrazu snažil něco vyčíst. Dorian byl na tom stejně jako Kenneth a Vendel – nebyl.