KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

63. Balení

Jednou se tomu budeš muset postavit, ta věta mě provázela celý den, když jsme se balili do Enderie. Meren. Fiarovi jsem neřekla, co se stalo. Ačkoli ho to dost zajímalo. A co se týče Sylai, tu nepřekvapilo, že žiju. Když jsem konečně měla chvíli klidu, přemýšlela jsem nad jejími slovy. Smrt zrovna není hezký dárek a když řekla, že se znovu neuvidíme... Bylo v tom něco, co nemůžu pochopit. A ona ví, že to nepochopím, proto to tak řekla.

„Jak jsi mě oživil?“ zeptala jsem se Fiara, když víly odnesly poslední tašky.

„Jak jsi zemřela?“ vrátil mi stejnou kartou.

„Probodli mě, teď ty,“ odvětila jsem jednoduše.

„Stará léčitelská metoda.“ Očividně dost stará, aby vyvolala zlatou záři. Nepochybně to mělo něco společnýho se Starou řečí.

„Léčitelé léčí, neoživují,“ namítla jsem.

„Pak máš štěstí, že já oživuju,“ přistoupil ke mně blíž.

„Stejně jako zabíjíš,“ sladce jsem se usmála a detailně si vybavila, jak jsme hráli na honěnou v lese Stella Lux.

„Ty na tom nejsi o moc líp,“ přistoupil o další krok a já si založila ruce na hrudi.

„Jenže já nezabila svýho budoucího manžela. Ale přesto oceňuju, že ti aspoň slzička ukápla.“ I když teď mou záchranou života vyrovnal skóre. Kdyby mě ale předtím Hertia nezachránila, když mě původně chtěla zničit, skóre by nikdy nevyrovnal.

Fiar se zarazil. „Jak víš...?“ nedokázal dokončit větu.

„Víš, když jsi na hraně života a smrti, dějí se dost zajímavý věci,“ pokrčila jsem rameny a nahodila ledabylý úsměv.

„Ty jsi to viděla. Viděla jsi, co se ten den stalo,“ uvědomil si.

„Krom ostatních věcí.“ Tohle z hlavy jen tak nedostanu. Ani jednu z těch věcí. Ani to, co mi řekla má moc, která nějakým zázrakem vůbec mluví. Zbav se monstra a staň se mocí. Více to specifikovat nemohla. Přesto nepochybuju, že větší zábava by bylo stát se monstrem a zbavit se moci. I když to je v podstatě oxymoron, minimálně v mém případě.

„Je mi to líto. Ať jsi viděla cokoli, mrzí mě to,“ přistoupil o další krok, až jsem cítila jeho dech na své tváři.

„Není nic, co by tě mělo mrzet. Neznáš mě, neznáš mou minulost. Nevíš nic.“

„A čí je to vina? Jaký je asi důvod, že nic nevím? Všechno mi zatajuješ a já nejsem takovej parchant, abych ti lezl do hlavy.“ Jen co to dořekl, očividně toho litoval.

„Jaká je tvoje magie, Fiare?“ zeptala jsem se s ledovým klidem. „Jakou magií vládneš?“

„Mám syrovou moc,“ odpověděl se stejným klidem. Takže on může ovládat cokoli, co se zvládne naučit. Není to tak šokující, jak jsem si myslela. Ale je dobře, že jsem mu teda myšlenky nečetla. Budu muset být ostražitější v jeho přítomnosti.

„Na ruce mi přibyla jizva. Jak jsi mě oživil?“ pokračovala jsem s otázkami.

„Je dávné kouzlo, které zvládne jen pár mágů. Spojí se krev mága a mrtvého a mág následně vysloví pár vět ve Staré řeči. Mrtvý oživne a mágovi na dobu neurčitou zmizí jeho magie,“ popsal mi ono kouzlo.

„Na jak dlouho ti magie zmizí?“ Na dobu neuřitou, ale nějak přiblížit by to mohl.

„Dny, týdny, měsíce. Kdo ví,“ pokrčil rameny.

„Tak to tvý magii doporučuju, aby se vrátila co nejdříve, protože já nechci tvůj urozenej zadek hlídat na každým kroku.“

Fiar se pousmál a přistoupil ještě blíž. Odhrnul mi neposedný pramen vlasů, který vylezl z copu, za ucho a palcem přejel po části mého tetování. „Je mi jedno, kdy se má magie vrátí, nebo jestli se vůbec vrátí. Ty žiješ a to je pro mě to hlavní. A jestli se mě někdo pokusí napadnout, budiž, když ty budeš v pořádku,“ pronesl tiše a opřel své čelo o to mé.

„Fiare, když na tebe zaútočí a ty se nebudeš moct bránit, tak-“

„Tak ty uprchneš, zatímco ti získám čas. Slib mi to.“ V očích měl pouze prosbu. Na ničem jiném mu nezáleželo.

„To ti nemůžu slíbit,“ namítala jsem. Sliby jsem se nezavazovala, ať už byly jakékoli.

„Slib mi to. Do té doby odsud neodejdeš.“

„Zapomněls, že ti magie teď tak trochu neslouží?“ zeptala jsem se popichovně.

„Nepotřebuju magii, abych tě tu udržel. Na to mi dobře stačí jen ústa a jazyk,“ řekl tónem, kterým by dost ženušek dostal do postele. Kdyby k tomu ovšem nestačil jen jeho pohled.

„Nějak moc si věříš,“ přiznala jsem.

„Není právě to to kouzlo úspěchu?“ zeptal se a jednu svou ruku položil na můj pas, čímž si mě přitáhl ještě blíž. Divila jsem se, že to ještě jde. „Slib mi to, nebo použiju způsoby, při kterých budeš křičet moje jméno a prosit o milost.“

„Takže výhružky?“ zavrněla jsem.

„S těma jsem ještě ani nezačal,“ zavrněl nazpět a svými rty se otřel o ty mé.

„Neměl bys být naopak rád, když ti to neslíbím? Mít mě za zadkem je čest, kterou nemá jen tak někdo,“ nenechala jsem se vyvést z míry. Zase si se mnou pohrává, ať to má tentokrát účel jakýkoli.

„Mnohem víc bych ocenil, kdybych já mohl stát za tvým zadkem,“ odvětil a rukou na mých zádech právě k němu sjel a stiskl. Má ruka vyletěla k té jeho a zachytila ji. Druhou jsem ho uchytila na týlu a přitáhla si ho do dlouhého vášnivého polibku, kdy jsem si užívala jeho rty, jak jsem jen mohla.

„Neslíbím ti to,“ řekla jsem, když jsme se od sebe konečně odtáhli. „Ani nebudu křičet tvoje jméno a pronášet všelijaký prosby.“

Když jsem to dořekla, v očích měl vidět jediná slova: A jak dlouho si myslíš, že to tak zůstane? Rozhodla jsem se to ignorovat a vyšla směrem ke dveřím.

Dostali jsme se až před ten mohutný githor a společně s naší stráží jsme se přenesli k přístavu nejblíže Enderii. Aquantica už nás čekala, takže netrvalo dlouho a my vypluli přes Enderijské moře rovnou do Enderie.