KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

21. Cizí rozhovor

„Takže jak sis užil dnešek?“ ozval se s mírným popichem Kenneth. V jeho hlase byly znát známky alkoholu, který jsem po chvíli ucítila i svým o málo zlepšeným čichem.

„Už teď ji chci zabít.“ Jo, v tom by ti, princátko, Kenneth s Vendelem moc rádi pomohli.

„Ona na tom nepochybně není jinak,“ zasmál se Vendel a pravděpodobně si přiťukl s Kennethem.

„Vždyť není tak špatná,“ řekl pořád se smíchem Kenneth.

„Je samá lež a klam,“ odvětil mu pořád dost střízlivý, Fiar. Má celkem pravdu, v tom by bylo k ničemu odporovat.

„A ty každý vlezeš pod sukeň. Každý máte svoje, ale to její jí je aspoň k užitku. Ty si jen dočasně užiješ a hotovo,“ dal mu poměrně chytrý argument Vendel. A navíc se mě zastal, což se dost divím.

„Mluví z tebe chlast,“ odpálkoval ho princ podrážděně a to mě donutilo se trochu usmát.

„To je sice možný, ale má pravdu. Ona je liška podšitá a o každým z nás určitě něco ví,“ neopouštěl od konverzace Kenneth. „Dle mýho si ji nezasloužíš,“ dodal po chvíli. Trochu jsem sebou cukla a Fiar nade mnou se zakuckal.

„Ty bys ji chtěl?“ zeptal se po chvíli Fiar s jistým opovržením v hlase. Zároveň tam ale byl slyšet i vztek, což mě opět donutilo se usmát.

„To my s ní strávili celou cestu, ne ty. A sám musíš uznat, že je nádherná. Jako jseš snad slepej? Ty její ladný křivky, hladká pleť, nádherný hustý vlasy a viděls ty její oči? Něco tak nádhernýho jen tak neprojde po ulici. Ani nevíš, jaký máš štěstí,“ rozvedl své myšlenky Kenneth. Takhle o mně smýšlí? Nemůže mi zvednout ego hned první den, lichotník jeden. Doufám, že to je jen tím alkoholem. „Kolikrát jsem si představil, jak ji –“

„Dost,“ vyjel po něm Fiar s neskrývaným vztekem. Slyšela jsem, jak spadla židle, a potom prudkou ránu o tlustý zábradlí. Když jsem trochu vzhlédla, Kennethova kštice padala ze zábradlí a Fiar se nad ním skláněl. Aspoň že v úhlu, ve kterým mě nemohl spatřit. „Měj si představy jaký chceš, ale nešáhneš na ni. Ani nikdo jiný. Možná s tím nejsem zrovna spokojenej, ale je moje. Takže si nech přejít chuť,“ promluvil k němu tónem, který by dokázal vraždit. Trochu jsem sebou cukla, protože tohle jsem sakra nečekala.

„Tvoje je až za dva týdny. To je dle mýho času dost,“ provokoval ho až děsivě klidně Kenneth a nepochybně měl i ten svůj oplzlej úšklebek. Fiar s ním fláknul o zábradlí, pustil ho a rychlou chůzí pravděpodobně odešel do pokoje, to podle toho fláknutí dveřmi.

„Nějakej naštvanej,“ začal se chechtat Kenneth a Vendel se k němu po chvíli přidal.

Já se s úsměvem, který ve mně vyvolal princův vztek, vrátila do svého pokoje a zamkla balkon. Nepotřebuju možnou návštěvu.

Zalehla jsem do postele a teď už konečně usnula.

Ráno mě probudil dupot mnoha bot a Leonin hlas, který křičel, že jsem nemocná a že by se ke mně nikdo neměl přibližovat.

Už byla nějaká doba po východu slunce, ale na vstávání jsem se neměla. A už vůbec ne na možné setkání s Fiarem nebo s Kennethem a Vendelem. Takže jsem zůstala ležet zachumlaná v dece, zatvářila se co nejvíc nemocně a doufala, že z Hertiy je zase liška.

V čemž mě ujistila ve chvíli, kdy kousek ode mě zavrčela, čímž zastavila všechny kroky směřující ke mně.

„Slečna Keira se dnes vážně necítí dobře. Může to být změnou prostředí. Pár dní bych ji určitě nechala ležet. Postarám se o ni,“ ujistila je Leona nakonec a oni chvíli váhali. Když ale Hertia podruhé zavrčela, začali odcházet.

„Není tu, aby se jen válela v posteli. Ať je do tří dnů v pořádku,“ rozkázal jeden urostlejší muž s zrzavými vlasy, nepochybně Kennethův otec. Vůbec se nesnažil skrýt tu nenávist vůči elfům jako celku. Tak jsme je kdysi okupovali, to se prostě stává!

Nakonec ale odešli a Leona si oddychla, Hertia se proměnila zpátky na člověka a já byla spokojená, že tři dny nikam nemusím a nikdo nepoleze za mnou.

„Takže máš teď tři dny volno. Co chceš jako dělat?“ zeptala se po chvíli Leona.

„Hertio, jaký máš názor na tajné výlety do města?“ naznačila jsem svůj plán.

„Jedině v noci a určitě s kápí,“ ušklíbla se a já jí úšklebek opětovala.

„Proč mi přijde, že vy víte něco, co já ne?“ zeptala se s nechápavým výrazem. Hertia se trochu uchechtla, ale nechystala se nic říct. To bylo na mě.

„Hele, občas je lepší nevědět.“ V hlavě se jí vytvořilo ještě víc otázek. Jestli v noci zdrhnu s jejím vědomím z hradu a někoho zabiju, což udělám, druhý den se to zjistí a ona bude vědět, že jsem to udělala já. Nebo ji to minimálně napadne, ale když už je moje služebná, možná by to mohla vědět. Sama jí to ale určitě neřeknu.

Vstala jsem z postele, urovnala si košili a došla do šatny. Než jsem ale něco stihla vybrat, Leona mě tahala zpátky. „Jsi marod, takže celý den v posteli a v tý košili,“ odůvodnila a vrátila na postel.

„A nešlo by třeba sehnat, co já vím, delší košile? Tyhle jsou menší než moje sebevědomí.“

„To jsou všechny,“ prohodila Hertia a já ji probodla pohledem. Já nemám tak velký sebevědomí, Temný stín jo. Měla bych přestat všechno shazovat na sebe v černým plášti a dýkama v rukách.

Zalehla jsem zpátky do postele a koukala do okna naproti. Vzpomněla jsem si na včerejší večer a trochu se nad tím pousmála. Doufám, že to Kenneth nemyslel vážně a chtěl Fiara jen naštvat, ale moc bych si tím jistá nebyla.