KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

89. Nepřátelská vojska

Fiar mě odnesl k sobě na postel a celou dobu mě jen objímal. Tiskl mě k sobě a nevadilo mi to. Rozhodně měl důležitější věci na práci, ale on mě pouze objímal.

„Vážně nemáš na práci něco zajímavějšího?“ zeptala jsem se. Pořád jsem na sobě měla oblek Temného stínu a kápě mi kryla tvář.

Tiše se uchechtl. „Rozhodně mě napadá pár zajímavých věcí, které bych mohl dělat,“ zamumlal, zatímco jedna jeho ruka mi klesla k lemu kalhot, „ale objímat sériového vraha mi přijde jako lepší náplň času. Přeci jen netoužím skončit jako můj bratr.“ Očividně ho už bratrova smrt tolik netížila, když o ní tvořil vtípky.

„Jestli netoužíš skončit jako tvůj bratr,“ zavrkala jsem, „možná by ses měl víc snažit.“ Na důraz svých slov jsem mu dýkou přejela po hrudi. Netlačila jsem tolik, aby za sebou nechala šrám, ale dost na to, aby ji cítil.

„Já že se málo snažím? To se mě hluboce dotklo,“ řekl naoko uraženě a uchopil mou ruku s dýkou do té své. „Ale jak chceš,“ pokrčil rameny. Rukou zajel pod lem mých kalhot a já tu ruku zpod své kápě sledovala. Cítila jsem, jak něžně zavadila o ten uzlíček nervů, který byl teď v jednom ohni. Prudce jsem vydechla, když ho uchopil mezi své prsty.

Ano, měl nade mnou totální moc.

Tady však cesta jeho prstů nekončila, když do mě jedním vniknul. Unikl mi jeden slastný sten, načež se mi u ucha ozvalo jeho tiché hrdelní zavrčení. Nemohla jsem si nevšimnout jeho mužství, jak tlačilo na látku jeho kalhot.

Najednou mnou projel šok. Zatajil se mi dech a málem jsem podlehla vzrušení ihned. Bylo to jako vlna, která se mnou prohnala, ale zároveň ne. „Co to sakra bylo?“ zašeptala jsem pořád rozechvělá z toho nenadálého vzrušení, které jsem nikdy nezažila.

Zaslechla jsem Fiarovo potměsilé uchechtnutí, než mnou ta vlna projela znova. V ten moment mi bylo jasné, že to nějak dělá Fiar, ale zároveň jsem netušila, co by to mohlo být.

Poté do mě vnikl další Fiarův prst a opět se přese mě přehnala ta vlna, až jsem vykřikla. „Co to je?“ dokázala jsem ze sebe dostat mezi svým nepravidelným dechem. Bezděčně jsem přirážela k Fiarovým prstům a cítila, že brzo budu.

Fiar se znovu uchechtl. „Myslíš tohle?“ zeptal se a ta vlna mnou projela znova – mnohem silnější a nárazovější. Má moc, kterou jsem mermomocí držela na uzdě, ze mě vytryskla, když jsem se poddala vyvrcholení. Temnota, světlo a příroda kolem nás tancovaly, zatímco jsem Fiarovo jméno sténala do jeho hrudi.

Jeho prsty se ve mně nepřestávaly pohybovat, dokud jsem v jeho obětí neochabla a zhluboka nevydýchávala. Má moc proudila místností už v klidnějších vlnách, než jsem ji zavolala zpět do sebe. Zvedla jsem pohled k Fiarovi a spatřila jeho úšklebek. „Co to bylo?“ zeptala jsem tiše a snažila se vzpamatovat z toho, co jsem právě teď zažila.

„I já mám svá tajemství,“ odvětil a něžně mě políbil. Poté ruku z mých kalhot vytáhl a já ihned postrádala její teplo. On si však své prsty olízl dost pomalu na to, aby ho za to začala proklínat. Místo toho jsem ho převalila pod sebe a posadila se na jeho ztopořené mužství, které naopak muselo proklínat látku kalhot.

Než stihl něco namítat, přitiskla jsem své rty na ty jeho. Kousla jsem ho do spodního rtu, načež on opět zavrčel. Svým jazykem něžně přejel můj ret a já ho vpustila do mých úst. Přitom jsem trýznivě pomalu začala pohybovat boky na jeho mužství. Můj temný plášť pohlcoval všechno světlo, když nás skrýval před okolním děním. Byli jsme jen my dva a tato chvíle.

Mé ruce se opíraly o jeho pevnou hruď, zatímco ty jeho mě pevně chytily za boky a určovaly tempo. Už jen jeho slastné steny mě dováděly k šílenství.

Když jsem se začala pohybovat rychleji, jeho prsty se mi zatnuly do stehen, než vykřikl mé jméno a udělal se do svých kalhot.

Pořád jsem seděla na něm, když někdo zaťukal na dveře jeho komnaty. Ihned jsem prošla stíny na mezipatro nad dveřmi do ložnice a splynula se stíny. Fiar mi věnoval jeden pobouřený pohled, než se zakryl dekou a vyzval neznámého dál.

Dveře do ložnice se otevřely a já podle pachu poznala, že to je Lillian. „Radši se nebudu ptát, kam stihla zmizet Keira, a půjdu rovnou k věci. Dvě třetiny vojska se přenesly. Jedna na východ, druhá na západ. Démoni se dostali na naše hranice a prozradil je až náš štít okolo ostrova.“

„Kolik jich je?“ zeptal se Fiar.

Lillian nedokázala zakrýt pach svého strachu. „Na západě je podle všeho devadesát tisíc démonů a dvacet tisíc kříženců. Z jihu k nám pluje loďstvo trpaslíků, kterých je sto tisíc. Na východě je dvě stě tisíc démonů, třicet tisíc kříženců a aspoň padesát tisíc draků,“ odvětila Lillian. Jestli jsou v takovéhle přesile... „Na západě je držíme, ale z východu nás postupně zatlačují k Magnificentii. Pěchotu poměrně zvládáme a křížence též, ale čtvrtina draků si to namířila přímo k nám. Za pár dní, možná hodin už zde budou.“

Vždy jsem věděla, že Mors a Ignis mají početná vojska, ale až takhle? Čtyři sta devadesát tisíc vojáků? Ano, tohle je předem prohraná válka. Tady ani privilegium Temného stínu nijak neposlouží.

„Jací generálové jsou kde? A vládci vyjeli?“ zeptal se Fiar. Jeho tvář byla nyní kamennou maskou, maskou krále.

„Vládci nevyjeli žádní, připravují se bránit Magnificentii. A pochybuju, že když ti řeknu jména generálů, budeš vědět, koho myslím.“ Když však Fiar mlčel a pouze čekal, až Lillian řekne ta jména, ona pokračovala: „Dva vílí generálové, jeden elfí, tři lidští a dva naši jsou na západě. Prý zatím všichni žijí.“

„Kdo je na východě?“ zeptal se Fiar. Když to vypadalo, že Lillian nehodlá odpovědět, Fiar zopakoval: „Kdo je sakra na východě?“

Lillian si tiše povzdechla. „Od víl je tam Egnar Heifüz a Gehed Fenlei. Od elfů Gerr a jeho syn, Damian. Od lidí vyjel proti vůli svého otce Tenor a jeho přítel Mireth,“ řekla tiše. Jen tyto informace ve mně podnítily hrůzu.

„Kdo tam je od nás?“ zeptal se Fiar stejně tiše s neskrývanou hrůzou. A také vztekem, že se do dozvídá až teď.

„Snažila jsem se je zastavit,“ zašeptala rozechvěle.

Ve Fiarově výrazu jsem nikdy nespatřila větší hrůzu. „Ne,“ zašeptal tiše. „Ne, nemohli tam jít.“

„Neposlechli mě. Prý radši zemřou v bitvě, než aby shnili za hradbami města.“

Fiar zmizel. Přenesl se bůhví kam a nechal Lillian stát v ložnici. Podlomila se jí kolena.

Ihned jsem vylezla ze stínů a klekla si před ní. „Pomůžu jim,“ řekla jsem tiše. „Pomůžu jim, ale ty musíš udržet Fiara ve městě.“

Zvedla ke mně pohled. „Keiro, já ho tady neudržím. Udělá cokoli, aby se dostal za tebou.“

„Musíš ho tu udržet. Klidně ho svaž, omrač nebo bůhví co, ale nesmíš ho pustit za mnou. Magio potřebuje krále, ne královnu,“ řekla jsem tiše a sevřela její ruce ve svých. „Najdi ho a nepusť ho z hradu.“

Poté jsem zmizela i já.