KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

10. Na cestě

Leželi jsme hlavami k sobě skrytí pod dekou a Damian mě hladil po stehně.

„Už budu muset jít,“ promluvila jsem náhle a on sebou trochu cukl.

„A co kdybychom utekli? Někam daleko, kde by nás nikdo nenašel,“ nechtěl se mě jen tak vzdát. Milé gesto, ale zbytečné.

„Sám víš, že s mým, ani tvým, postavením to nejde. Já jsem dcera vůdce a ty syn kapitána. Hledali by nás všude a jednou by nás našli. Nemá to smysl,“ rovnou jsem zavrhla jeho nápad a on si mě přitáhl blíž do objetí.

„Já se tě vzdávat nechci,“ zamumlal mi do vlasů a něžně mě políbil.

„Bohužel, nemáme na vybranou,“ odtáhla jsem se od něj a vstala z postele. Opláchla jsem se v přírodní sprše a oblékla se do svého oblečení.

„Přijedu na svatbu,“ řekl najednou. Tomu jsem se usmála a políbila ho na čelo.

„S tím počítám,“ ušklíbla jsem se na něj a vyrazila ke dveřím. „Budeš mi chybět. Prozatím, sbohem, Damiane,“ rozloučila jsem se.

„Sbohem, Keiro,“ usmál se se smutkem v očích a já za sebou zavřela dveře.

Nasadila jsem si kápi zeleného pláště a po schodech sešla až dolů. Tam na mě čekal Dorian s rukama založenýma na hrudi.

„Chtěla jsem se rozloučit,“ odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku. On mi shodil kápi z hlavy.

„Nejdeš nikoho zabít, kápi si neber,“ poručil mi a já si odfrkla. Třeba někoho na lodi zabiju, jak si může být tak jist?  „Jdeme do přístavu, už na nás čekají,“ řekl po chvíli a jako 2 namakanci v zelených pláštích, kteří nakopou každému, kdo jim zkříží cestu, jsme se vydali k přístavu. Po chvíli se k nám připojila Hertia a společně jsme se k přístavu dostali.

Zastavili jsme se u otce a mé matky, kteří měli úplně rozdílné pohledy. Otec měl ten svůj pevný, ale matka, přestože je démon, měla skoro slzy v očích.

Nejdřív jsem obejmula otce, který se nebránil, ale taky mu to nebylo moc příjemný.

Potom jsem došla k matce. Ta byla z mého objetí ráda. „Používej své schopnosti, ale u telepatie pozor. Jakýkoli zkušenější mág tě může odhalit,“ zašeptala mi důležitý poznatek.

Nakonec jsme se i my 2 odtáhly a společně s Dorianem jsme se vydali k lodi, která byla obří. Před ní ale čekali 2 kluci ve věku Doriana. Jak překvapivé, že právě Vendel a Kenneth.

Vendel měl světle hnědé vlasy po ramena a propaloval mě svýma bronzovýma očima. Postavu měl svalnatou a byl o něco vyšší než já.

Kenneth měl naopak zrzavé, krátce zastřižené, ale už dost odrostlé, vlasy a jeho šedé oči mě také propalovaly. Na druhou stranu jsem ráda, že jen oči, vzhledem k elementu ohně, s kterým je spjat. Postavu měl podobnou Vendelovi, akorát on měl ostřejší rysy a celkově byl hezčí.

Došli jsme až k nim a navzájem si hleděli do očí. Nikdo nic neříkal. Prostě jsme si jen hráli, kdo dřív mrkne.

„Doriane a Keiro Keawood, nastal čas vás dopravit do Magia,“ promluvil nakonec Vendel a pokynul k můstku na loď. Bože, jak to tam s nima vydržím? Už teď je chci zabít...

S Hertiou v patách jsme vyšli k můstku, ale zastavil mě Kennethův nenávistný hlas: „To zvíře na palubu nejde.“

„Milý Kennethe, to zvíře se nazývá liška. Doufala jsem, že vás to na hradě učí. A na palubu jde. Ať se ti to líbí, nebo ne,“ utnula jsem ho klidným, ale očividně povýšeneckým tónem. To já jsem budoucí královna, ne on. Můžu si tohle dovolit.

Společně s Hertiou jsme došly na palubu bez jediné uštěpačné poznámky vůči nám a kluci nás zavedli do našich pokojů v podpalubí. Poměrně luxus, co si budem.

Dvojlůžková postel s nebesy, velké skříně, stůl s židlí, kožešina na podlaze a skleněnými okny se dalo vidět na moře.

Taky zde byly dveře, které vedly do Dorianova pokoje. Jeho pokoj byl stejně zařízený, jen o něco menší.

No, bude to zajímavá plavba.

Pohled třetí osoby
Zatímco se Keira zabydlovala ve svém skromném pokoji, v Magiu probíhala hádka mezi otcem a synem. Mezi králem a princem.

„Už je na cestě, prostě si ji vezmeš!“ zařval král na svého syna, kterému byl jeho zvýšený hlas úplně jedno.

„Nebudu si brát někoho, jako je ona! Je to jen odporná elfka!“ řval na něj nazpět Fiar.

„Viděl jsi ji naposledy, když ti bylo 9 a vzhledem k smrti tvého bratra a neústupnosti princezny Alisu si prostě Keiru vezmeš!“

„Já za smrt svého bratra nemohu, neměli tam jezdit. Moc dobře věděli, že Temný stín tam je a Lillian přežila jen šťastnou náhodou. To, že ji bratr stihl říct, že je to dívka se značkou na předloktí je jen naše velký štěstí.

Navíc pochybuji, že ona si mě vzít chce. Moc dobře víš, že se od dětství nenávidíme. A to, že jsem ji zabil moc nepomohlo,“ zamumlal si pro sebe poslední větu, ale jeho otec to moc dobře slyšel.

„Je to svazek z politických důvodů. Klidně si lítej za těma svýma... dámama, ale vyprošuji si legitimního potomka. Takže dítě jedině s ní.

A co myslíš tím, že jsi ji zabil? Je tu snad něco, o čem ses nezmínil?“ Princ se nezmiňoval o dost věcech, ale zrovna tahle byla ta jediná, která v tajnosti měla zůstat.

„Když jsme ji viděli naposled, s Veldenem a Kennethem jsme ji utopili. Jak ale víš, žije. Není co řešit.

A navíc, s ní nic mít nebudu. Na potomka jsi měl čekat u George a teď můžeš počkat u Lillian. Ode mě se ho nedočkáš,“ otočil se na patě a směřoval z hlavního sálu pryč, ale otcův hlas ho zastavil.

„Vím, že tě bratra smrt štve, ale jsou věci, které prostě neovlivníš,“ promluvil už klidněji jeho otec.

„Jestli Temný stín někdy spatřím, na místě ji zabiju.“ Kdyby jen princ tušil, že Temný stín je jeho nastávající.