KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

71. Zpět v Magnificentii

Celou noc probíhaly opravy. Odklízely se spadlé větve, těla a krev. Když jsem ale chtěla pomoct, nedovolili mi to. Chtěla jsem něco namítat, ale to mě Dorian odvedl do svého dvoupatrového příbytku v nejvyšších patrech. Věděl, že můj pokoj bude potřebovat uklidit, proto mě nechal u sebe.

Nic jsem nenamítala. Pouze jsem se umyla, oblékla si čisté oblečení, které mi Dorian donesl, a zalehla do postele. Cítila jsem se jak mrtvá. Nechala jsem Fiara být. Lituju toho. Lituju všeho, co jsem řekla. Všeho, co jsem udělala. A taky neudělala. Přesně tyhle myšlenky mě dovedly do říše snů.

Ráno mě vzbudilo slunce. Nevylehávala jsem dlouho a s Fiarovýma dýkama u boku jsem vylezla z příbytku. Dorian na mě čekal s taškou mých i zbytku Fiarových věcí.

„Co máš v plánu teď?" zeptal se opatrně Dorian. Viděl žal v mých očích.

„Uvidím, co řekne můj dvůr. Nebudou souhlasit s mými názory, takže stejně budu jednat podle sebe." Když se tam vrátím dřív a sama, nebudou nadšení. Ať už jen kvůli tomu, že jim bude přikazovat elfka. „Zachráním Fiara," upřesnila jsem.

„Není to přesně to, co démoni chtějí? Aby tě měli v Nigredu?"

„Nemusí být nutně v Nigredu, ale dávalo by to smysl. A samozřejmě, že to tak chtějí," vzpomněla jsem si, jak se bavili o únosu mých rodičů. Trochu svůj plán jen pozměnili. „Mně to je ale jedno. Zabiju každého, kdo se mi postaví do cesty. Můžou to být mocní démoni, ale stejně zahynou mou rukou."

„Tím si jako Keira neuděláš moc hezký obrázek," odvětil Dorian.

„A kdo říkal, že ho zachráním jako Keira?" odpověděla jsem. Dorian nic neodvětil, takže jsem prostě seskočila z výklenku rovnou na zem. On mě i s mými věcmi následoval.

Stráž už na mě čekala, a to i matka a otec.

„Najdu ho," řekla jsem, když jsem se před nimi zastavila. Z mého hlasu bylo znát, že nestojím o námitky.

„A zachráníš ho," dodala matka, „ale slib mi, že se s ním i vrátíš." Byla to prosba. Jediná věc, kterou po mně matka kdy chtěla. Abych se vrátila.

„Vrátím se," potvrdila jsem jí, ale nic jsem neslíbila. Ani teď se nebudu zavazovat žádnými sliby.

Matka mě objala a to i otec. Poslední přišel i Dorian. Z mé strany to objetí bylo nic moc, teď jsem na něco takového rozhodně neměla náladu.

Poté jsem přešla k mé stráži i s věcmi a pokývla na ně. Rázem jsme stáli u brány do dvora a stráž se sotva držela na nohách. Přesto ale převzali mé věci a otevřeli mi bránu.

Jako kdyby mnou projel blesk, když se ozval známý arogantní hlas, který řekl: „Dlouho jsme se neviděli, Keiro."

Nedala jsem na sobě nic znát. Hertia stála krok od svých sourozenců a pokrčila rameny. Probodla jsem ji pohledem a opět se otočila k Teorathsanovi. „Takže tentokrát se tu ukáže celá vaše família? I když mi přijde, že tu někdo chybí. Možná vaši rodiče? Mohla bych vás za nimi poslat," sladce jsem se usmála. A úsměv mě nepřecházel, když jsem spatřila zlaté meče u jejich opasků. Meče, kterými své rodiče zabili.

„V noci jsem ti daroval moc svitu měsíce," promluvil Nox. Teorathsan nebyl moc nadšený, že promluvil on. Očividně se chtěl ještě chvíli špičkovat. „Odměnou za to žádáme Teorathsanův meč."

Ušklíbla jsem se a otočila se zpět na Teorathsana. „Takže za tebe musí mluvit bratříček?" Neopdověděl a můj úšklebek to jen prohloubilo. „A není to teď náhodou můj meč? Vzhledem k tomu, že ses ho dobrovolně vzdal, nemám jediný důvod ti ho vracet."