17. V hradě

1.2K 78 2
                                    

Fiar si mě prohlížel stejně zkoumavě jako já jeho. Byl určitě vyšší jak já, odhadovala bych mu klidně necelé dva metry. Hodnou chvíli jsem očima přejížděla jeho úchvatné tělo. Měl široká ramena a paže mu pokrývaly úzké svaly, i odsud jsem viděla vystouplé žíly na jeho předloktí. Užší pas navazoval na boky a dokonalá stehna – tak dokonalá, že jedna má část mu chtěla stáhnout kalhoty, abych jeho nohy, a nejen ty, mohla obdivovat.

Když si Dorian vedle mě odkašlal, zamrkala jsem a radši se zaměřila na obličej svého snoubence. Ostře řezané rysy zvýrazňovaly jeho plné rty, zřejmé lícní kosti zdůrazňovaly jeho půvab. Na čelisti se mu skvělo pravidelně holené strniště. Vlasy měl už mírně odrostlé, takže mu některé prameny padaly do očí. Do očí, které byly modřejší než samo Nitrofské moře.

Těžko se mi to přiznávalo, ale vypadal nádherně. Tak nádherně, že mě to úplně zaskočilo. Na sobě jsem to ovšem nedala znát a s kamennou tváří slezla ze svého koně. Chvíli nato mě udeřila do nosu nádherná vůně deště a něčeho dalšího, která přicházela právě od Fiara.

Vendel s Kennethem za ním hned doběhli a přátelsky se poplácali po zádech.

„Hochu, dle mýho ti nevezeme zrovna odpornej dárek,“ promluvil Kenneth k Fiarovi tak, abych to neslyšela. Ovšem nezamýšlel, že mám lepší sluch. Dorian to také slyšel a trochu se tomu pousmál.

„Je podvyživená,“ odpověděl mimo mísu a opět mě celou přejel pohledem. Ještě abych nebyla podvyživená, když jsem na svých výletech jedla minimálně a když jsem se vrátila, pokračovalo to stejně. Což ale zapříčinilo, že mou postavu pokrývaly především svaly a skoro žádný tuk. Nestěžuji si.

„Já se velice omlouvám, Vaše Výsosti, že nevyhovuji vašim požadavkům,“ pronesla jsem s řetelnou ironií v hlase. Dorian si toho radši nevšímal a Hertia si poslušně sedla k mým nohám.

„Přivezla sis domácího mazlíčka?“ radši změnil téma a přejel pohledem k Hertie.

„Aspoň s někým se zde bude dát bavit,“ sladce jsem se na něj usmála. Možná už chápu, proč mě kdysi zabil.

On vytáhl s kapsy svých kalhot pero a hodil ho přede mě. „Seber to,“ přikázal. Pff, přece se mu nebudu klanět.

„Omlouvám se, ale z té jízdy mě nějak bolí celé tělo. Bohužel se pro ni nesehnu,“ tentokrát už jsem mu věnovala úšklebek.

A on mi ho opětoval. „Jednou přede mnou stejně poklekneš,“ otočil se na patě a vydal se do hradu. Za ním Vendel s Kennethem a Lillian nám pokynula, abychom i my následovali. Celou dobu si mě ale měřila pohledem. Ona na to brzo přijde.

Nakonec jsme zastavili před zdobenými dveřmi v ani nevím kolikátém patře. Pitomý schody, proč musím být tak vysoko? „Tohle je teď tvoje komnata, Fiarova je o patro výš na stejným místě a moje je zprava od tvojí. Dorianova je teď dočasně zleva,“ informovala mě Lillian nicneříkajícím tónem. „Všechny věci bys už tam měla mít a nějaké máš ještě od nás.“

Pomalu jsem vyšla ke dveřím, ale před nimi jsem se zastavila a otočila se na Fiara. „Jen bych vás chtěla informovat, Výsosti, že po svatbě si kralujete sám. Já vyrůstala ve stromě a za budoucí 2 týdny nehodlám absolvovat rychlokurz kralování. A lóže si sdílejte s dvorními dámami, ani společnost vám nehodlám dělat,“ řekla jsem tím nejintelektuálnějším hlasem, který jsem dokázala, aniž bych projevila potřebu zakroutit jeho krkem.

Bez čekání na jeho reakci jsem prošla dveřmi a ocitla se ve velkém předpokoji, ze kterého vedly tři dveře.

Tak jsem se rozhodla pro první zleva a vešla do obří koupelny. Velká vana uprostřed protější zdi se skříňkami okolo, ve kterých nepochybně byly různé mycí prostředky. Dále velké zrcadlo s dvěma umyvadly a několika líčidly a těmito věcmi, netuším proč, a velká skříň s ručníky, župany a nočními košilemi. Za menší zídkou byl splachovací záchod, zde si dovolí to nejlepší. Celé to tu osvětlovalo magické světlo, které nemám tušení, jak funguje, ale rozsvítilo se ve chvíli, kdy jsem vešla. Nepochybně jsou tyhle světla všude.

Vrátila jsem se do předpokoje s gobelínem královské rodiny, pohovkou a vázou a přešla do dveří napravo. Zde se nacházela ještě větší společenská místnost, ve které bylo vše možné. Podlahu pokrýval měkký koberec a světlo zde pronikalo jak z okna přes celou jednu zeď, tak z těch magických světel. Bylo zde opravdu všechno, velká rozkládací pohovka s mnoha polštáři a dekami, menší stolek, čtyři křesla, knihovnička, velká skříň s různými společenskými hrami, a pak tu byla ta zajímavější část, jakožto kulečník, šipky, stolní tenis, kuželky a především minibar. Aspoň někomu záleží na mém psychickém zdraví.

Odsud taky vedly nějaké další dveře, do kterých když jsem nahlédla, zjistila jsem, že šlo pouze o další zbytečné místnosti s nábytkem, na který akorát bude sedat prach. Už teď jsem věděla, že komnaty jsou obří, ale jelikož jsem si žila ve stromu, bohatě mi stačily tři místnosti vycházející z předpokoje. Proto jsem dveře zamknula a klíč nechala v zámku.

Společenskou místnost jsem opustila a z předpokoje vešla do posledních dveří. Do ložnice. Hned mě udeřilo zapadající slunce, protože dveře byly přímo naproti oknu, které v sobě mělo skleněné dveře na balkon. Dvojlůžková postel se nacházela uprostřed ložnice naproti tomu samému oknu přes celou stěnu. Místo pelesti zde byla menší zídka, ve které bylo místo na odložení nějakých věcí. Okolo celé spací zóny byl položen ještě měkčí koberec než v společenské místnosti. Šatna se nacházela v rohu stěny s dveřmi oddělena zdí a byla plná jak mého, tak darovaného oblečení.

Nad ní se díky vysokému stropu nacházelo menší patro, na které vedl žebřík a na které se podívám později. Pod ním byla menší pohovka. Pracovní stůl i s židlí se nacházel v rohu, který vytvořila šatna. U druhé stěny byly další poličky na odložení věcí a jediná zeď s tím obřím oknem byla prázdná. Jediné 2 vázy na kraji okna zavázely v čirému výhledu na město a západ slunce.

Po žebříku jsem vylezla na to mezipatro, které bylo nad šatnou a dveřmi a zde našla místo, kde budu pravděpodobně nejčastěji. Nízká obří pohovka byla natočená přímo naproti slunci, kožešina na zemi příjemně hřála, stolek s minibarem byl vedle pohovky a ve zbytku stěny byla vybudována knihovnička. A to celé ohraničoval jen malý plůtek, přes který by se snadno přepadlo dolů. Bohužel to není taková výška.

„No, nešetřili na tobě,“ ozval se známý hlas Hertie zezdola, ale žádnou lišku jsem zde neviděla. To, že to řekla nahlas, jsem radši úplně přehlížela.

Shlédla jsem dolů a viděla dívku od pohledu v mém věku. Rudé vlnité vlasy jí padaly až po pas, zlatýma očima si prohlížela můj pokoj a svůj rudý plášť odhodila na stojan, kterého jsem si pořádně ani nevšimla.

„Tys mohla být celou dobu člověk?“ skočila jsem na zem a celou si ji prohlédla. Byla jen o pár centimetrů nižší než já, ale postavou na tom byla dost podobně. Hertia, když se vyznačila jako člověk, měla liščí ocas. Ten jsem ale nikde neviděla.

„Čekala jsem, až se dostaneme do hradu. Objevit se uprostřed cesty by bylo podezřelý,“ odůvodnila svou liščí podobu po celou dobu naší cesty.

„A objevit se jen tak v hradu podezřelý není... A kde máš vlastně ocas? Normálně tě s ním zobrazují.“

„Můžu ho mít, ale proč bych to dělala? Hned bych se prozradila a to úplně nemám v plánu,“ sedla si na pohovku pod mezipatrem a dále si prohlížela pokoj.

„Takže teď tu budeš jako vetřelec v mém pokoji?“ zeptala jsem se, i když mi bylo jasný, že přesně tak to plánuje.

„Když někdo přijde, pořád se můžu proměnit v lišku,“ odvětila lhostejně a pořádně se uvelebila. „Neboj, postel si můžeš nechat.“

„Ještě aby ne, když je to můj pokoj,“ přešla jsem ke své posteli a plácla sebou na ni. Nic tak pohodlnýho jsem ještě necítila.

„Měla bys být za ty zásnuby ráda, touží po něm každá a doufám, že už chápeš proč,“ narážela na jeho vzhled, doufám.

„Možná sice vypadá jak anděl, ale pořád mě zabil. Pro zábavu,“ vytkla jsem. Vždycky je prostě nějaké ale.

„Ty snad nezabíjíš pro zábavu?“ obrátila mé tvrzení proti mně. I u mě je nějaké ale.

„Jemu bylo devět,“ zdůraznila jsem fakt, že mě zabil jako děcko.

„Tys začala pravidelně zabíjet v 10 letech. Dle mýho to takový rozdíl není.“

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyWhere stories live. Discover now