KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

22. Postrach Magnificentie

Den se vlekl a jediná zábavná činnost bylo jezení donášeného jídla nebo karty s holkama.

Teď už ale zapadalo slunce a blížila se ta lepší část. Ta zajímavější část, při které Magnificentia konečně pozná Temný stín. A že ji nehodlám šetřit.

Dojedla jsem svou večeři a na rozkaz Leony se umyla. Potom jsme v pokoji zůstaly jen já s Hertiou, která si vybírala oblečení z mého šatníku.

„Ty mi vážně musíš stát pořád za zadkem? Temný stín pracuje sama,“ ujasnila jsem to, ale bylo jí to jedno.

„To je sice super, ale já taky neřekla, že jdu s tebou. Taky se chci trochu pobavit,“ mrkla na mě a já si jen povzdychla. Na žádný větší odpor jsem neměla náladu.

„Tak si rovnou sežeň vlastní oblečení. Nehodlám ti půjčovat svoje. Třeba když si uděláš známosti v Rudém ostří nebo Bílém tesáku, seženou ti ho za tebe.“ I když by nebylo nejlepší, kdyby se potom kradené oblečení našlo v mém šatníku. A shazovat vinu na lišku by za to nestálo.

„A ty by sis zas měla udělat známosti v Nočním děsu. Dle mýho k tobě chovaj zbožnou úctu,“ vrátila mi stejnou kartou a začala se převlíkat. Bohové neměli tetování světla a přírody, tím si označili jen nás. Proto mě dost překvapilo, když na zádech měla tetování. Úplně to samé tetování, které máme já s mou matkou.

„To tetování... To je úplně to samý tetování, který máme já s mou matkou.“ Tetování, které je v naší rodině dědičné.

„Bylo otázkou času, kdy si toho všimneš, ale teď se ti tu o tom vykecávat nebudu. Jestli někdy, tak až po svatbě. Ať máš nějaký důvod Fiara zatím nezabíjet,“ odpověděla zostra a dooblékla se. Připla si svůj rudý plášť a vlasy spletla do copu.

„Co je na tom tetování tak důležitýho? To ses domluvila s matkou, že mi o něm nebudeš říkat?“ úplně jsem ignorovala její předešlá slova.

„Levina má důvod, proč ti to zatím neřekla. Počkej do svatby a já přísahám, že ti to vysvětlím, jestli teda na to nepřijdeš sama.“ Bylo jasný, že se o tom nechce bavit. Bylo to víc než jasný, ale já potřebovala odpovědi. Než jsem ale stihla ještě něco říct, temnotou si přitáhla z podpostele dvě dýky a vyskočila z balkonu pryč. Pád z několika pater totiž jen pošimrá nožky.

Došla jsem do šatny a vytáhla si oblečení sladěné do černa. To jsem na sebe navlékla, z podpostele vytáhla své klasické vybavení a to si různě poschovávala. Nasadila jsem svůj shemag, připla si černý plášť a přehodila kápi.

Pomalu jsem se vydala k balkonu, ale vtom někdo zaťukal. Na nic jsem nečekala, pořádně se rozeběhla a skočila z balkonu. Pár pater, to přece není tak moc. Vsadila bych se, že jich bylo podobně jako v mém githoru. Ale tady byly stropy dvojnásobně vysoký, takže to nebyl pád ze sto metrů, ale z něco okolo dvě stě! A to ani nepočítám ten prudký sráz, který kousek od hradu následoval. Ten ale naštěstí není tak velký.

Řítila jsem se k zemi neuvěřitelnou rychlostí a až těsně před zemí se srovnala na ladný dopad. A ano, byl to velice ladný dopad, při kterém se mi nic nezlomilo a jen to pode mnou zadunělo. Dobrý, i dvě stě metrů zvládnu.

Hertia, která dopadla už nějakou chvíli přede mnou, takové štěstí neměla. Zrovna si světlem léčila otevřenou zlomeninu na noze a ještě ji pár zlomenin určitě čekalo. Tenhle pád by člověka zabil, ona ale samozřejmě není člověk. Jen napůl nesmrtelný bůh a démon z mojí pokrevní linie. Jak tahle kombinace nastala?

Jak jsem na ni tak koukala, musela jsem se škodolibě uchechtnout. Může být, kdo chce, ale pády nebude mít v oblibě.

„Tak jako pardon, já pád z dvě stě metrů jen tak nerozchodím,“ prskla po mně, což mě donutilo se znovu uchechtnout.

Vydala jsem se ke srázu s úmyslem ho zdolat, ale Hertia mě zastavila. „To mě tu jako necháš?“ prskla po mně znovu. Otočila jsem se na ni a založila si ruce na hrudi.

„Je ti přes několik tisíc let a jsi kříženec boha a démona, což ani nevím, jak je vůbec možný. Dle mýho se o sebe dokážeš postarat,“ odvětila jsem jí klidným tónem, ale ona mě temnotou přitáhla k jejím zlomeným nohám.

„Dokážu, ale ty by sis mohla potrénovat světlo a léčitelství,“ změnila přístup a já se nevěřícně uchechtla.

„To už nemáš energii? Neměla by ses teda vrátit do pokoje?“ utahovala jsem si z ní, ale přesto jsem dala ruce nad její zlomeniny. „Co mám dělat?“ zeptala jsem se, protože nemám nejmenší tušení, co dělat.

„Zase v sobě najdeš to světlo a povedeš ho do rukou. Z nich ho vypustíš a pošleš ho do těch mých zlámaných nohou. Po chvíli se začnou léčit,“ dala mi jasné a celkem jednoduché pokyny. V hlase měla slyšet bolest, ale nedávala ji najevo.

Našla jsem v sobě to světlo, a že už to nebylo tak těžký, a vypustila ho ven. Obě nás to ozářilo, ale hned jsem ho ztlumila a poslala do jejích nohou. Ty byly rázem uzdravený a já vyčerpaná. Moc děkuju.

„Tos udělala rychleji, než jsem čekala, ale díky. Takže jdeme?“ Najednou byla plná energie a já ji za to proklínala. Přesto jsem ale vstala, srovnala svůj plášť i kápi a společně s ní zdolala sráz bez dalšího pádu.

Z nádvoří jsme prostě prošly stíny a byly na střeše. Obě přikrčené jsme monitorovaly okolí a vyhlížely své dnešní cíle. Každá ale v dost odlišným smyslu.

„Tady se naše cesty rozdělují. V tom rudým plášti se moc neschováš a já se nechci nechat prozradit.“ Už jsem od ní mířila pryč, ale najednou jsem se zastavila. „Co chceš vlastně dělat?“ zeptala jsem se, i když mi odpověď byla jasná.

„Už dlouho jsem tu nekráčela jako člověk, takže asi navštívím pár krčem. A nevyhovující služby potrestám,“ řekla jako by nic. Dobře, možná náš dnešní cíl není tolik rozdílný, ale já je před nějakým jejich pokusem zabiju.

„Tak se nenech chytit. Ze žaláře tě dostávat nehodlám,“ upozornila jsem ji a přeskočila na další střechu.

Skákala jsem po střechách domů, hostinců a všeho možného a po dlouhé době se opět cítila svá a volná. Zároveň ale silná.

Počkat, tohle musím nutně udělat. Seskočila jsem před jednou krčmou, upravila si svůj plášť a se všema zbraněma a plně skryta vešla dovnitř.

Všechno rázem utichlo a pohledy směřovaly jen mým směrem. Všichni mlčeli, ale jeden nakonec řekl: „Podívejte, další, co se vydává za Temný stín!“ S tím se spustila vlna hlasitého smíchu, který ne a ne utichnout. Když si ale všimli, že já nijak nereaguji a jen stojím nehnutě na místě, smích utichl.

„Takže... To jste se pěkně nasmáli. Teď ale, jestli dovolíte, bych se ráda zasmála já,“ promluvila jsem klidným, vyrovnaným hlasem a po muži, který před chvílí promluvil, vrhla dýku. Ta se mu zabodla přímo do krku a na místě vykrvácel.

„No... Mohlo to být ladněji vržený, to uznávám, ale i mistr tesař se někdy utne,“ vypustila jsem tichý zlověstný smích. Přešla jsem k tomu muži, vzala si zpět svou dýku a jediným ladným sekem mu usekla hlavu, kterou jsem nechala dopadnout na zem a zakrvácet podlahu. „To by bylo k tomu. Kdo chce jít další? A necpěte se,“ řekla jsem přeslazeným hláskem. Hned nato se všichni rozeběhli ke dveřím, které jsem samozřejmě temnotou podržela zavřené. „Fajn,“ pokrčila jsem rameny, „tak teda všichni.“