KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

76. Páni vod

Pohled Keiry
I tentokrát žiju. To je dobrý začátek. Očividně Diuwa nechce riskovat, že bych ho sesadila z jeho trůnu.

Mé smysly zbystřily až po pár okamžicích. Ucítila jsem pokrývku. Pokrývku, která byla po celém mém těle, a železná pouta. Slyšela jsem pouze šumění vln a zpěv ptáků. Žádné hlasy, žádné kroky. Tak jsem otevřela i oči. Slunce ani pořádně nevyšlo a já byla v nějaké dřevěné chatce, takže mi nedělalo takový problém se rozkoukat. Nebylo ale po čem, byla jsem zde sama.

Když jsem se dokázala aspoň nějak pohnout, dostala jsem se z železných pout a s námahou se posadila. Byla jsem nahá. Úplně nahá. Mé věci zde nebyly a pochybuji, že je někdy ještě uvidím.

Vstala jsem na nohy a pokrývku si obtočila kolem sebe. Po pár vrávoravých krocích jsem se dostala až ke dveřím, které jsem pomocí temnoty otevřela.

Další místnost. S okny, stolem, židlemi, pohovkou, skříněmi, kuchyní... Byl to něčí dům. A za těmi dalšími dveřmi byla nepochybně koupelna a za dalšími ložnice. To ale nebyla věc, která mě zaujala. Můj zájem vzbudily všechny mé věci srovnané na stole. Někdo je zachránil. Někdo, kdo zachránil i mě.

Hned jsem se oblékla a opásala se dýkami. Meč jsem si připla na záda.

„Máš celkem štěstí. Nikdo se k nám zatím nedostal,“ promluvil za mnou někdo.

Otočila jsem se a spatřila mladého muže, tak okolo třiceti, s bílými vlasy a šedýma očima. „Co se stalo?“ dokázala jsem se zeptat.

„Jako další blázni jsi narušila naše území. Vydržela jsi poměrně dlouho, ale stejně tě naše vlny smetly. Ta tvá temnota ale chránila tvé tělo a tvé věci. Přišlo nám to zajímavý, a tak jsme tě vylovili. Hned jsi ožila, Veličenstvo.“ Můj titul použil jako výsměch.

„Kde to jsem? Co jste zač?“ ptala jsem se dál. Byla jsem připravená kdykoli zaútočit. Jeho to ale v nejmenším neznepokojovalo.

„Uprostřed Hor Ztroskotanců jsou ostrovy. Pochybuju, že by ti něco řeklo Tifor. A město Liuf,“ odvětil s mírným úsměvem, který mi připomněl Miara. Celkově byl Miarovi podobný, mohl to být jeho starší bratr. „A pochybuju, že ti něco řekne páni vod.“

Ztuhla jsem. Hertia se při našich chvilkách ve společenské místnosti zmínila o pánech vod. Jak před dvěma tisíci lety vymřeli. „To není možné. Vymřeli jste. Když o vás někdo něco ví, je to z pohádek.“ Nejmocnější vládci vody a vzduchu. Zloději a bojovníci.

„Mně přijde, že žiju. A dalším dvaceti tisícům to přijde taky.“

Kdyby byli páni vod, vysvětlovalo by to, jak se sem dokázali dostat. „Jak jste přežili?“

„Většina z nás stihla uprchnout, než nás démoni pobili. Od té doby žijeme zde.“

„Jak dlouho jsem spala? Co se mnou chcete udělat?“ nepřestávala jsem se ptát. Bylo tolik otázek a málo odpovědí.

„Dva dny,“ odvětil nezaujatě. „My víme, co jsi zač, Temný stíne. Ironie, že se právě z tebe stala královna. Ale jsi nám k ničemu. Dáme ti loď a necháme tě odplout do Morsu. Klidně už zítra v poledne.“

„Proč jsem teda byla připoutaná?“ Nezdálo se mi to. Přišlo mi to moc jednoduchý. Zase je ale pravda, že k ničemu jim opravdu jsem.

„Z pout ses dostala, ne?“ pokrčil rameny a otočil se k posledním dveřím. Dveřím ven. „Do doby svého odjezdu si dělej, co se ti zachce. Když ale zaútočíš, zabijeme tě.“

Dvacet tisíc lidí bych zvládla sejmout. Nějakou chvíli by to trvalo, ale skončili by mrtví. Ale dvacet tisíc pánů vod? Ne dobrý, nemám zájem. Své krvelačné touhy upokojím jindy. Nejlíp přímo v Morsu. Takže jestli půjde vše podle plánu a dnešek přežiju, zítra odpluji zpět do Hor Ztroskotanců, přes které by mě mohli nechat proplout, do Morsu popluji tři dny a něco. Možná čtyři dny. Tím pádem dorazím k západnímu pobřeží o čtyři dny dříve, než měl původně Temný stín.