79. Temný stín u příbuzných

879 57 4
                                    

Pohled Keiry
Stála jsem proti celému hradu. Bylo mi to však jedno. Fiara jsem zachránila. Je v bezpečí, to je hlavní. Toužila jsem ho obejmout, políbit, utěšovat ho, když jsem spatřila, co všechno mu udělali. Málem jsem to i udělala.

„Teď už si kápi můžeš sundat,“ promluvil Dewun. Pořád se šklebil.

„Radši bych si ji ponechala,“ odvětila jsem. „Fiar je pryč, v bezpečí. Co plánujete dělat teď?“ zeptala jsem se, přestože mi bylo jasné, co se bude dít.

„Můžeš se vzdát. Nebo tě k tomu přimějeme,“ řekl Renönin.

„Fajn,“ zvedla jsem ruce nad sebe. Chvíli zírali, jestli to myslím vážně, ale když ke mně přistoupili se železnými pouty, nastavila jsem jim ruce.

„Nevím, co máš za lubem, ale nevyjde ti to,“ zašeptal Lindrön, když byl jeho bratr a otec daleko před námi. „Nepustí tě odsud.“

„Kdo říkal, že mě musí pouštět?“

V nějaké místnosti mi sebrali všechny mé zbraně. Úplně všechny. Když jsem jim ale vysvětlila, že ty čtyři vrhací dýky se ke mně vždycky vrátí, nechali mi je. Pod výhružkou mi je zakázali použít.

Došli jsme až k železným dveřím a strčili mě za ně. Připoutali mě ke stolu, když zjistili, že mi mou kápi ani shemag nesundají. „Brzo se zase uvidíme.“

***

Bylo to pár dní, co jsem si chodila po hradu a pohrávala si s temnotou. Mohl to být týden. Vždy mě zavedli do mé cely a připoutali, ale pár minut potom, co odešli, jsem už byla opět volná. Nepokoušela jsem se utýct, ale bavilo mě je trápit. Ty jehličky v mých rukách, nohách a bocích vždy odemkly všechno. Z většiny jsem se dokázala dostat i bez nich, ale když už je mám, tak je využiju.

Když mě táhli zpět tentokrát, výjimečně mě nedali do mé cely. Ne, přivedli mě do mučírny.

„Doufám, že si pro příště rozmyslíš, jestli budeš utíkat,“ řekl Renönin. Nikdy nepřišli na to, jak se mi to daří. Nikdy na to nikdo nepřišel. Ani na to, kam mizí jejich zásoby jídla. Kdybych si je nebrala, byla bych o hladu.

„Příště už mě v hradu nenajdete,“ sladce jsem se usmála, přestože to nemohl vidět.

Šlahouny temnoty mě přidělaly na stůl, než to udělalo železo. „Jak jsem zjistil, Fiara sice nepálí oheň, ale rozžhavené kovy ano. Jak jsi na tom ty?“ zeptal se posměšně.

„Já ty kovy dokážu rozžhavit,“ odvětila jsem. Poté už mé oblečení ničily kovy. A i tělo pod ním.

Nekřičela jsem. Ne, jako při každým mučení, které se na mě někdo opovážil napáchat, jsem se skryla do své mysli. Nic jsem necítila, nebyl důvod křičet. Zvlášť když jsem si vždy vybavila, že jsem tímhle zachránila svého manžela. Mohla jsem být dávno s ním, ale on si myslí, že Temný stín Keiru uvěznila. Trochu ho potrápit mi neuškodí.

Ani jsem nevnímala, co všechno mi dělali, než mě odpoutali od stolu a temnota vše vyléčila. Poté jsem už byla na cestě do své cely, kde mě opět připoutali, přestože věděli, že to nemá smysl.

Jehličkou jsem odemkla všechny okovy a uvelebila se pohodlněji. Jehličku jsem hned vrátila do své ruky. To, že jsem dvě poskytla Fiarovi, bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat.

Spala jsem a byla vzhůru. Moc jsem to nevnímala. Možná bych už mohla prchnout. Už mám dost síly na to, abych prošla stíny až do Magnificentie. A aby mi i něco zbylo.

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyWhere stories live. Discover now