33. Králův doprovod

1.1K 72 0
                                    

Odvedly mě až do komnat, kde nás zamkly a pustily mě až v ložnici. Posadila jsem se na postel a obě holky se opřely o stěnu naproti. „Co jsi včera dělala? Musely jsme ti chybět,“ rozhodla se Leon nevracet k tématu „odhalená bohyně a málem vyhoštění“.

„Nechyběly, objevil se tu Fiar s jeho nohsledy, že si chtějí zahrát kulečník a můj je nejblíž, o čemž silně pochybuju. Takže když jsem je přišla vyhnat, uvěznili mě v místnosti a byla jsem nucena s nima hrát a potom jsme se i zlili do němoty. Musel to být zajímavý večer,“ popsala jsem jim včerejší noc. Teda, jen to, co jsem si pamatovala.

„Tos to asi měla zajímavější, no,“ uchechtla se Leon. Jen Hertia byla nějaká zamlklá. To se mi u ní moc nezdá.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jí rovnou.

„Jen přemýšlím, jestli by na základě toho, co jsem před chvílí řekla, nemohl přijít na tvou druhou osobnost. Možná jsem měla radši držet hubu,“ přetlumočila mi své myšlenky.

„Nejsem bláhová, jednou na mou druhou osobnost určitě přijde. Je jen otázkou, jak a co se bude dít potom?“ Každopádně, občas by tu hubu držet měla, tohle ale nebyl ten případ. Vlastně mě to celkem potěšilo.

Najednou někdo zaťukal na dveře a já poznala, že už je oběd. Neochotně jsem teda vstala a za dveřmi se zahákla do Dorianova nabízeného rámě.

Došli jsme až před dveře do jídelny, kde mě Dorian opustil a já zůstala stát naproti princi. Chvíli jsme na sebe jen zírali, ale nakonec mi nabídl rámě a bez jediného slova jsme také vešli do jídelny, kde na nás všichni čekali.

Posadili jsme se a bez nějakého sporu nebo zjevu z Kennetha a Vendela žaludku se naobědvali. Jen pohled Mirabeth byl vražednější než normálně, ale není se čemu divit.

Z obědu mě bez jediného slova doprovodil Fiar a mě už to jeho mlčení začalo štvát. „Co máš za problém?“ vyhrkla jsem, než jsem si to stihla rozmyslet.

„Co mám já za problém? To ty se kamarádíčkuješ s bohyní,“ odpověděl stroze, až mě to mírně zaskočilo.

„Tak promiň, že nepotřebuješ vědět všechno,“ odvětila jsem mu už lhostejně a sama došla těch zbylých pár metrů do komnaty, kde jsem se zamkla a převlíkla se do toho samého jak včera. Potom už jsem se jen svalila na postel a dál nic neřešila.

„Co se stalo tentokrát?“ zeptala se Hertia, která se rozvalovala na pohovce.

„Nic. Právě vůbec nic,“ odfrkla jsem si a zabořila hlavu do polštáře. Teď už mě z postele nedostane ani večeře... Možná.

Když jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem předtím usnula. A to jsem o tom chvíli pochybovala.

„Akorát včas, jdu tě připravit na večeři,“ promluvila Leon, která už se mi hrabala v šatníku.

„To nemůžu mít to samé co na obědě?“ zkusila jsem, i když mi je jasné, že ty výjimečně pohodlný šaty už na sobě neucítím.

„Co by si o tobě tak mysleli? Ale můžu ti vzít podobný,“ svolila nakonec a já s úsměvem kývla. Hertia se tomu trochu uchechtla a já se nedivím. Na šaty jsem si zvykla poněkud rychle.

Nakonec vyšla se světle šedými šaty, které měly stejný střih jako ty předešlé. Jen tyhle měly protažený zadní lem.

Pomohla mi se do nich navlíknout, učesala mi nový drdol a sama jsem si obula černé, pohodlné střevíce.

Chvíli nato opět někdo zaťukal a, k mému překvapení, byl to král. „Smím vás dnes doprovodit já?“ zeptal se po chvíli.

„Samozřejmě, děkuji,“ odpověděla jsem nejistě, protože jsem věděla, že to nebude jen tak. Přesto jsem se ale zahákla do jeho nabízeného rámě a vyšli jsme do jídelny.

„Jak zatím navazujete vztahy s mým synem? Sám moc dobře vím, že to není procházka růžovým sadem. Také jsem se doslechl, co se mezi vámi kdysi stalo,“ promluvil náhle. Ano, je to výslech.

„Musím souhlasit, není to procházka růžovým sadem, ale k předešlým neshodám se snažíme nevracet,“ odpověděla jsem neutrálně a vyhlížela jakoukoli záchranu. Klidně i Fiara.

„Jste velice inteligentní žena, chovám k vám veliký obdiv,“ pronesl tiše, aby to nezaslechl nikdo ze stráží, které na chodbách stáli nebo nás následovali. Na co tím sakra naráží?! A proč by to vůbec říkal?!

Najednou se zjevila má záchrana. „Otče, jestli dovolíš, zbytek cesty bych rád odvedl já,“ požádal Fiar a když nás jeho otec opustil, viditelně jsem si oddychla.

„Díky,“ zašeptala jsem a on se tomu pousmál.

„Ty mi děkuješ? To bych si měl někam zapsat,“ prohodil s mírným úšklebkem a nabídl mi rámě.

„Jak jsi nás našel?“ zeptala jsem se, namísto abych se vracela k jeho poznámce. Přijala jsem jeho rámě a vydali jsme se k jídelně.

„Šel jsem na večeři a když jsem tě viděl s tátou, nepůsobila jsi moc nadšená, na rozdíl od něho. Víš, celkem dost se mu líbíš,“ řekl tónem, který mi jasně naznačoval, co tím myslí a co si o tom myslí. Já s tím spokojená nebyla o nic víc.

„No, aspoň někomu,“ řekla jsem, než jsem si uvědomila, že to bylo nahlas. Už jsem to chtěla nějak zakecat a nikdy se k tomu nevrátit, protože bych tohle normálně nikdy neřekla a už vůbec s tím nesouhlasila, ale on mě přerušil.

„Líbíš se dost lidem, v tomhle mi věř,“ pronesl s mírným uchechtnutím. Spíš mě překvapilo, že to myslel vážně.

„Ale ten, komu bych se líbit měla, mnou opovrhuje.“ Proč já sakra jednou nedržím hubu?! Co si teď asi myslí? A to nám ještě zbývá kousek cesty a potom celá večeře.

„A neopovrhuješ právě ty ním?“ zeptal se namísto nějaké jiné poznámky. To mě trochu překvapilo, ale nedala jsem to najevo. Fiar je pořád plný překvapení.

„To nepopírám, ale určitě k tomu mám dost důvodů,“ ukončila jsem naší konverzaci. On si tiše povzdychl, ale dále se k tomu nevyjadřoval. Ještě aby jo, může si za to sám.

Došli jsme až k jídelně a vešli dovnitř, kde na nás už opět všichni čekali. Společně jsme se posadili a vyčkávali, než začnou donášet jídlo.

Rozhlížela jsem se po lidech u stolu a všechny důkladně skenovala. Lillian si mě měřila tím nedůvěřivým pohledem, nečekaně, Kenneth s Vendelem se něčemu chechtali, Dorian se zrovna bavil s králem a Mirabeth se usmívala na Fiara. Aha, tak už si účty vyrovnali.

Najednou začali roznášet jídlo a já si hned začala nabírat. Až takový hlad jsem neměla, ale ten vepřový stejk s hranolky, pochoutka Populusu, vypadal nádherně.

Jídlo jsem nakonec rychle snědla a bylo to vážně výborný. Musela jsem ale čekat, než se princátko uráčí dojíst.

Po nějaké chvíli se tak stalo a společně jsme odešli z jídelny. Naštěstí neměl náladu se nějak bavit a tak jsme k mé komnatě došli mlčky.

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyWhere stories live. Discover now