KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

23. Noční děs

„Ne! Prosím! Mám rodinu!“ prosil jeden z posledních žijících v krčmě.

„Tak to mi tě je líto,“ probodla jsem ho svou tyčí a rozhlédla se po celé krčmě. Samá krev, mnoho těl. To se mi líbilo.

V rohu té nádhery se krčil jeden mladý hoch, kolem mého věku, a krvácel z břicha. Líným tempem jsem k němu došla a přikrčila se k němu.

„Tak už mě zabij,“ řekl klidně i přes tu bolest, kterou cítil.

„Tebe zabíjet nebudu. Ta rána není hluboká a nemáš ani vnitřní krvácení. Jestli se zde do 3 hodin objeví stráže, máš slušné šance na přežití. Když ne, tvůj problém. Ale když už tu budou, byla bych velice ráda, kdybys jim vyřídil, že do Magnificentie jsem přišla jen kvůli jedné věci,“ přiblížila jsem se k jeho uchu. „Zabít prince Fiara.“

„Jsi šílená. Tohle ti neprojde,“ pořád si držel ten klidný tón, ale jelikož se klepal strachy, moc mě tím nepřesvědčil.

„Možná jsem šílená, ale není právě to na mně to zajímavý?“ ušklíbla jsem se, i když jsem věděla, že to nemohl vidět. „Doufám, že přežiješ. Strašně by mě zajímala princova reakce,“ povídala jsem a otočila se k němu zády, abych mohla na zeď nakreslit svou značku. Čekala jsem, že třeba zaútočí, ale radši se o to ani nepokoušel. „Hezky jsme si pokecali, ale já mám ještě dost práce, takže... nechcípni,“ rozloučila jsem se a odešla z krčmy na čerstvý vzduch. Konečně žádný zápach alkoholu.

Procházela jsem ulicí a vyhledávala svůj další cíl. Vtom jsem se dostala do luxusnější části na kraji města. Samé vícepatrové domy, moderní hostince a dobře vypadající krčmy.

Do jedné jsem vešla, tentokrát už ale bez pláště, tyče a meče a nechala si jen své dýky. Což byla chyba, protože hned jak jsem vešla, většina pohledů se stočila ke mně. Když jsem ale zjistila, že tu zbraně nemám jediná, důvod těch pohledů se nacházel jinde. Jeden muž v plášti se shozenou kápí, Pikový král, mi pokynul, abych přišla k němu na bar. Právě jsem vešla do sídla Nočního děsu mezi všechny nájemné vrahy jen s dýkami... To zvládnu.

Obratně jsem se vyhla všem chlapským rukám, které se pro mě natahovaly a dostala se až k Pikovému králi. Musela jsem přiznat, byl opravdu pohledný, ale jelikož jsem už měla tu čest ho spatřit, nijak jsem jsem to neprojevovala.

„Co dělá budoucí královna tak daleko od hradu? A zrovna tady?“ zeptal se hned a naznačil barmanovi, ať nám přinese pití.

„No, pobyt na hradu zrovna není věc, na kterou si snadno zvyknu,“ odpověděla jsem neutrálně. Jsou to obchodníci s informacemi a jediný podřeknutí by uškodilo.

„A kde jste vzala zbraně? To se po hradu jen tak povalují?“ zeptal se s mírným úsměvem. I úsměv má hezký.

„Prosím, nevykej mi, toho mám už dost. A co se týče zbraní... Ano, povalují.“ Pod mou postelí, přesněji.

„Ještě se tu asi pořádně nevyznáš, co?“ posunul ke mně panáka s neznámou tekutinou.

„Přijela jsem předevčírem, ještě abych se tu vyznala,“ odvětila jsem pořád klidně a toho panáka kopla do sebe. Jestli je to otrávený, jedině dobře.

„A jak ses dostala z hradu? Stráže jsou úplně všude,“ vyptával se dál. To teda není moc nenápadný způsob na získání informací.

„Hrad je porostlý lijánami. Bylo to riskantní, ale povedlo se,“ vymyslela jsem to nejjednodušší, co mě právě napadlo. Ten panák byl vážně silnej.

Pokýval hlavou na srozuměnou a přisunul ke mně dalšího panáka. To se mě snaží opít? „Hele, možná bych měla jít. Chvíli potrvá, než se dostanu k hradu a ještě potom nahoru. Takže asi sbohem?“ zkusila jsem a začala se sbírat ze židle.

„Jasný, to chápu. Tak se po cestě neztrať.“

„Dle mýho nepřehlédnu obří hrad uprostřed města,“ ujistila jsem ho a vypadla odsud. Pobrala jsem svoje věci a prošla stíny do svého pokoje. To mě vyčerpalo natolik, že jsem hned padla do postele a usnula.

Ráno mě vzbudila Leona, která mi nesla oběd. Ano, oběd. Spala jsem až do oběda.

To ale nebyl důvod mého překvapení, já totiž byla převlečená do noční košile. To se asi včera Hertia postarala, abych nebyla ráno odhalena. Protože ten plášť byl celý od zaschlý krve.

„Bylas teda včera navštívit město?“ zeptala se, když mi podala tác s jídlem.

„Hertia mě doprovodila,“ odpověděla jsem neutrálně, protože jsem nevěděla, jestli se už o vyvražděné krčmě ví.

„Tak to jsem ráda, že vám nic není. Prý se tady objevil Temný stín a... vyvraždil celou krčmu. Přežil prý jen jeden a ten stráži vyřídil, že si přijde zabít Jeho Výsost. Teď už ti úplně zakazuju někam chodit,“ poručila mi a já nad tím protočila očima.

„Nebylo by naopak lepší, kdybych se v noci zdržovala mimo hrad? Chce zabít prince, tak ať si ho zabije a já se budu poflakovat po městě,“ navrhla jsem, ale ona to jasně zavrhla.

„Prostě v noci už nikam nejdeš,“ ukončila tenhle argument a sedla si na křeslo. Na pohovku nemohla, na té pořád spala Hertia.

Já teda snědla svůj oběd a Leona ho odešla odnýst. Hned jak zavřela za sebou dveře, Hertia se vymrštila do sedu.

„Dík,“ řekla jsem dřív, než vůbec stihla promluvit.

„Máš jediný štěstí, že jsem nebyla tolik unavená.“

„Vyléčila jsem ti nohy. Ještě abys to pro mě neudělala.“ Pořád to stejně nechápu. Ona spadne ze 400 metrů a v klidu se začne léčit. Měla umírat bolestí, ne ještě používat světlo.

„Kam jsi včera vůbec šla? Kromě teda tý krčmy.“

„No, navštívila jsem další krčmu s úmyslem ji vyvraždit, ale když jsem vešla dovnitř a spatřila Pikovýho krále a jeho bandu, došlo mi, že vyvražďovat jejich sídlo by se mi moc nevyplatilo. A bylo by to namáhavější,“ popsala jsem jí svou návštěvu.

„Takže teď víš, kde mají sídlo. A jak vypadá Pikový král,“ podotkla 2 informace, které jí z toho vyšly.

„Jak vypadá jsem věděla už v Kolevu. A to sídlo... To bylo jen štěstí a smůla zároveň. Dali mi něco do pití a já se cítila potom brutálně unavená. Přemístila jsem se do pokoje, než jsem u nich usnula,“ seznámila jsem ji i s touhle drobností a ona pokývala hlavou.

„To nevím, co by mohlo být, ale aspoň jsi to stihla zpátky.“ No, aspoň to.