KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

54. Stupidní plán

Vystřídala jsem Fiara v koupelně a naložila se do horké vany. Nesměla jsem v ní ale zůstat dlouho, protože spící Fiar by byl celkem k ničemu.

Po hodině jsem vylezla a detailně se usušila. Navlékla jsem na sebe to černé prádélko a samodržící punčošky. Připadala jsem si víc odhalená, než kdybych byla úplně nahá. Prádélko nedávalo skoro žádný prostor představivosti, krajka všude škrábala a tanga se mi zařezávaly mezi půlky. Bohužel, musela jsem to vydržet.

Než jsem si to stihla rozmyslet, vylezla jsem z koupelny a přes otevřené dveře do ložnice spatřila Fiara, jak sedí zády ke mně na posteli, jen ve spacích kraťasech, a opírá se o pelest. Ještě můžu utýct, ale já to vydržím, i kdyby mě měl potom do konce života mučit v žalářích.

Vešla jsem do ložnice a potichu zavřela dveře. Líným krokem kočkovité šelmy jsem dokráčela až k Fiarovi a posadila se mu obkročmo do klína. Údiv a překvapení, to bylo v jeho tváři.

„Ať máš v plánu cokoli, na mě to neplatí,“ řekl, ale jeho mužství to tvrzení jasně vyvracelo.

„Být tebou bych si tím tak jistá nebyla.“ Trochu jsem zavlnina boky a z něho vyšlo tiché hrdelní zavrčení.

„Možná jsi do příjezdu do Magia ve všem vyhrávala, ale tohle nemáš šanci vyhrát.“ Aneb když se sejdou dva tvrdohlaví, kteří neumí prohrávat.

Své ruce jsem položila na jeho široká ramena a přiblížila se k němu. „Ani tím bych si tak jistá nebyla,“ zašeptala jsem s úlisným úsměvem a otřela své rty o ty jeho.

„Já bych si tím jistý celkem byl,“ odvětil tiše, „ale jedna prohraná bitva moji výhru neovlivní.“ V momentu spojil naše rty a já, přestože jsem to očekávala, byla i tak mírně překvapená. Byl to vášnivý polibek a i když se mi to těžko přiznávalo, strašně se mi to líbilo. Mé ruce už dávno zabloudily do jeho vlasů a ty jeho putovaly po mém pasu až na mé pozadí, které jemně stiskly. Vzdychla jsem mu do úst, ačkoli jsem nechtěla, ale dále se od něj neodtrhávala. Už jsem to dávno mohla ukončit, štvalo by ho to dost, ale sama jsem se k tomu neměla. Ty jeho rty jsou tak opojný! To jejich teplo a ty zázraky, který s nimi uměl, a že jsem zdaleka neobjevila všechny. A on je prostě dokonalý, o tom není sporu. Ačkoli to je těžký přiznat.

„Brutálně mě štveš. Každou pitomou sekundu, ale sakra! Přivádíš mě k šílenství,“ zašeptal do mých rtů a já musela potlačit úsměv. Teď je ta správná chvíle. Přestože to dělám vážně nerada, v momentu jsem prošla stíny do koupelny, nezanechávající jediný stín v pozadí, a rychlostí blesku zalezla do vany. Prádélko bylo skryto a já předstírala, jako by se nic nestalo. Ačkoli jsem nemohla ze sebe dostat ten setrvávající pocit z jeho dotyku.

„Nemám nejmenší tušení, jak jsi to sakra udělala, ale ještě to neskončilo,“ zavrčel na mě Fiar, který se objevil v koupelně. Tohle jsem vyhrála, ale jak řekl, byla to jen bitva. Přesto tuhle naši válku vyhraju.

„Očividně ti ani ta sprcha nezchladila hlavu,“ pokrčila jsem rameny a více se uvelebila ve vaně. Pěna mě dokonale zakrývala, takže jsem se nemusela ničeho bát. Přestože mou maličkost už bez oblečení zahlédl.

Slyšela jsem jeho kroky směrem ke mně, než se opřel o hrany vany a sklonil svou hlavu ke mně. „Jak jsem řekl, tuhle bitvu jsi vyhrála. Ale naši malou válku nevyhraješ.“ A tuhle bitvu jsem vyhrála, protože jsem využila jeho slabosti pro mě. I když nemám nejmenší tušení, kdy si ji vybudoval.

„O tom by se dalo dlouze spekulovat,“ odvětila jsem a nechala ho odejít. Teď ještě aspoň chvíli zůstat ve vaně a potom se vrátit do ložnice.

Po dlouhých chvílích pohrávání si s pramínky vody a vytváření různých útvarů jsem konečně vylezla a oblékla si noční košili. V Populusu byli normální a košile dosahovala až k lýtkům. Chvála lidem.

Vrátila jsem se do ložnice a Fiar vypadal, že už spí. Nebo se o to minimálně pokoušel. Já přešla k pohovce u kamen, že se uvelebím na ní, ale rázem jsem ležela v posteli nalevo od Fiara.

„Nemusíš mi ležet v náručích, ale v posteli budeš," zamumlal rozespale, pravděpodobně si neuvědomujíc, co vlastně řekl. Přikryla jsem se dekou a otočila se k němu zády.

„Snad sis vážně nemyslela, že ti dám jen tak pokoj," zaznělo najednou v mém uchu a na krku jsem ucítila Fiarův horký dech. Chvíli nato už to ale nebyl jen dech, ale něžné polibky, které mě donutily se osypat.

„Jestli mám zítra čelit tvému monumentálnímu egu, chci se aspoň pořádně vyspat," zavrčela jsem a rukou se ho snažila odstrčit. On ji ale chytl a přetočil mě k sobě. Díky světlu, které proudilo od hořících kamen, jsem měla možnost si ho opět dokonale prohlédnout. Jeho modré oči se v tom světle nádherně leskly a já z nich nemohla odtrhnout pohled.

„Jak tě to napadlo? A ty víš moc dobře, co myslím," prolomil ticho. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst a do očí jsem dostatečně neviděla, kvůli jeho odrostlým vlasům, které mu do nich padaly. Má ruka bezděčně vyrazila k jeho obličeji a vlasy mu odhrnula. Nepřekvapilo to jen jeho, ale i mě.

Ruku jsem rychle stáhla a sklonila pohled, abych nemusela čelit jeho pohledu. „Věděla jsem, že to na tebe bude fungovat. Chtěla jsem aspoň jednou vyhrát," špitla jsem doufajíc, že mě neslyšel. Přišlo mi, jako by mě teď úplně odzbrojil. Tahle naše válka nebyla nic víc než směšná a jen to dokazovalo naši nevyzrálost, ale já s tím nezačala. „Vím, že nejsi ani zdaleka hloupý, ba naopak velice inteligentní. Ať se ti to ale líbí sebemíň, já jsem chytřejší. A ať tohle skončí jakkoli, vždycky to tak zůstane. To ti tady můžu odpřisáhnout," pověděla jsem už trochu sebejistěji, ale pořád se neopovážila mu pohlédnout do očí. Bůhvíco bych udělala za kravinu.

„Já vím. A mám neuvěřitelné štěstí, že jsi moje manželka," odvětil a přitáhnul si mě do objetí. „Dobrou noc, Keiro." Zněl uvolněně a spokojeně, až mě to překvapovalo. I když, musím přiznat, v jeho objetí jsem se taky cítila spokojeně.

„Dobrou, Fiare," zašeptala jsem, než jsem konečně propadla spánku.