70. Bitva světla

927 67 1
                                    

Pohled Keiry
Přišla jsem pozdě. Přišla jsem pozdě a nezachránila jsem ho. Zbyly tu jen dvě jeho dýky, krev a těla Stínů a pět kříženců. Nezachránila jsem ho a teď je pryč.

Popadla jsem jeho dýky a připla si je k opasku. Na žal bude čas později, teď musím ochránit město. Nebo aspoň to, co z něj ještě zbývá.

Seskočila jsem ze svého githoru přímo na letícího křížence a navedla ho přímo do stromu. Křupnutí jeho páteře mi projelo až do morku kostí.

Nikde jsem nezahlédla Doriana ani zbytek rodiny, zato Gerr dával rozkazy všem lučištníkům i pěšákům. Pod stromy se plížily i Stíny a zabíjely nepovšimnuté, teda když nepočítám sebe. Já si jich všimla.

Když jsem dopadla před Gerra, nebyl překvapen. Spíš čekal, co mu povím, a tak jsem nečekala: „Mohla bych je všechny zabít světlem. Vlna světla by je všechny smetla, ale já svoje schopnosti nedávno vypotřebovala. Muselo by nás to udělat víc, a tak potřebuju všechny, kdo mají dar světla.“ Dost kříženců jsme pozabíjeli. Přes tisíc už to dávno bude, s trochou štěstí i přes dva, ale město hoří a my ho stěží hasíme. Elfové, kteří nejsou schopni bojovat, jsou pod zemí, ale i tam se můžou ty bestie dostat. Asi si řekli, že když už sem letěli jen kvůli Fiarovi, tak si můžou povraždit pár nevinných elfů. Jestli tím chtějí vyhlásit válku, budiž. Uvidíme, kdo zvítězí.

„Seženu jich co nejvíc,“ řekl, než zmizel za nějakými posly, kterým to podle všeho vyřídil.

Já začala v sobě hledat zbytky světla a vytahovala je z temnoty v sobě. Nebylo jich ale dost. Uchýlila jsem se tedy k tomu poslednímu rozhodnutí. Dost zoufalému rozhodnutí. Prošla jsem stíny na nejvyšší bod Stella Lux a zadívala se na měsíc. „Noxi, vím, že mě se svými sourozenci nemáte zrovna v lásce, ale potřebuji pomoc. Dej mi na tuto noc možnost využít moc světla měsíce. Žádám tě o to,“ pronesla jsem s největší úctou, jakou jsem svedla, a že to nebyla zrovna největší úcta, a vyčkávala. Nox byl bůh měsíce, noci, tmy a vody. Byl dvojčetem Turinala, boha slunce, dne, světla a ohně. Turinal byl stejně bezohledný jako Teorathsan, přeci jen byl druhý nejstarší, ale Nox takový nebyl. I když byl třetí nejstarší, mocí se nenechal strhnout a občas prosby vyslyšel. Teď je otázkou, jestli vyslyší i ty mé.

Chvíli jsem tam jen tak stála, a když už jsem se chtěla vrátit, paprsek měsíce mě pohladil po líci. Otočila jsem se zpět a vnikla do mě síla světla měsíce. Celou mě naplnila, stejně jako slova, která ji provázela. Využij ji moudře. A to taky udělám. „Děkuji,“ špitla jsem a seskočila z githoru rovnou dolů. Přímo do hloučku elfů obdarovaných světlem.

„Co máme udělat?“ zeptal se jeden z nich. Spatřila jsem zde i svého otce, bratra a Damiana. Gerr tu taktéž byl.

„Až řeknu teď, uvolníte vlnu světla. Je nás dost, takže by měla být dost silná, aby démony smetla,“ odvětila jsem a rozhlédla se po Stella Lux. Jestli něco zbyde, bude to požehnání.

Kříženci si očividně našeho plánu všimli. Začali na nás nalétávat ze všech stran a my je stěží zadržovali. Zakázala jsem jim použít světlo, dokud nedostanou rozkaz. Proto křížence metaly kořeny, voda jim mizela z těla, kyslík mizel z plic, a dokonce můj otec a Gerr je pálili na popel.

Rozhlédla jsem se po všech a bylo vidět, že už se dlouho bránit neudrží. Proto jsem začala namotávat tu sílu světla, kterou jsem byla štědře obdarována. „Tři... Dva... Jedna,“ odpočítávala jsem a sledovala, jak všichni elfové dělali to samé, co já. „Teď.“

Všichni, včetně mě, vypustili světlo v jasné vlně, která smetla všechny démony, na které narazila. Nezbylo z nich ani smítko prachu. Ohně přestaly hořet. Zbavili jsme Stella Lux kříženců, ale za cenu velikého vyčerpání. Skoro všichni elfové padli k zemi. Nikdo nebudeme teď nějakou dobu použít světlo. I já se stěží držela na nohách.

Otec se mi podíval do očí. Byla v nich hrdost, ale tu hned vystřídalo zděšení. „Kde je Levina?“ zeptal se tiše. „Kde je moje žena?“

Ani jeden jsme nečekali a rozeběhli se stejným směrem. Vyčerpání nám bylo ukradené. Běželi jsme za neviditelným poutem. Otce k matce vázalo pouto těch pravých, mě volala temnota. Cítila jsem ji, jak mě volá.

Matka žila. Cítila jsem to. Byla jsem si tím téměř jistá.

Otec zrychlil, když spatřil černé vlasy mé matky. Zoufale se snažila aspoň opřít o kořen. Nekrvácela. Ne moc. Ale ta vlna ji zasáhla.

Prošla jsem stíny přímo k ní. Bylo mi jedno, kdo všechno to viděl. Pomohla jsem jí se posadit, ale to tu už byl otec.

„Žiješ,“ vydechl plný úlevy. Slzy mu tekly z očí. Nikdy neprojevil tolik emocí během takové chvíle.

Matka však ignorovala jeho poznámku a otočila se na mě. „Snažila jsem se ho získat zpět. Zabila jsem tři křížence, ale ten zbytek ho odnesl,“ řekla rozechvěle. „Nedokázala jsem ho zachránit. Odnaší ho do Morsu. Vsadila bych, že do Nigreda.“

To bylo to jediné, co mi stačilo. Vstala jsem na nohy a chystala se vyběhnout na jihovýchod. K Tiaru, přes který rozhodně budou muset jít.

To mě ale matka zastavila. „Nemůžeš za nimi jít. Přesně to chtějí,“ řekla. Nepouštěla mou ruku ze sevření.

„Unesli mi manžela,“ vzlykla jsem. Ani nevím, kdy se mi na tváři zjevila slza. „Ty bys mého tátu nechala? Fiara unesli jenom kvůli mě. Nenechám ho s nimi.“

Matka chtěla něco namítat. Pak se ale zastavila. V očích měla něco jako uvědomění. Jako by na něco přišla. Proto mou ruku pustila. „Spoléhej se na naši temnotu. Mně právě zachránila život.“

Nic jsem neodpověděla a vyběhla pryč. Jen co jsem byla mimo oči elfů, prošla jsem stíny k pobřeží. Nikde nebyl žádný kříženec. Jen v dáli letěla malá skupinka, která se rychlostí blesku vzdalovala. Šípy nedosáhly. A má moc také ne. Fiar byl pryč a já proti tomu nic neudělala. Teď mi zbyly jen jeho dýky. Dýky, které nikdy nesundám. Nesundám a brzo mu je osobně předám.

„Vaše Veličenstvo! Jste v pořádku,“ zvolal jeden hlas za mnou.

Nemusela jsem se ani otáčet a věděla jsem, že to je naše stráž. „A kde jste byli vy?“ zeptala jsem se s ledovým klidem. „Měli jste nás chránit. Od toho jste přece stráž.“ Dost neschopná stráž, ale to není žádná novinka.

„S démony jste si poradila výborně,“ řekl druhý.

„Mého manžela unesli. Jste naše stráž a král je pryč. Nemáte na sobě ani kapku krve.“ Chvála mým zlepšeným smyslům. Kdyby jsem je neměla, musela bych se otočit, abych to zjistila. To by pokazilo tu dramatičnost. „Schovali jste se do úkrytů, že?“

„Vaše Veličenstvo, my se omlou-“

„Mě nezajímají vaše omluvy,“ přerušila jsem ho. „Zítra ráno se přeneseme přímo do Magnificentie. Tam promyslíme, co dál.“

„Veličenstvo, takový přesun by nás dost oslabil,“ dovolil si jeden namítat.

„Dnes jste nebojovali. Dle mého jste odpočinutí dost,“ odvětila jsem a otočila se na ně. „Ráno se přesuneme. To je rozkaz.“ Prošla jsem kolem nich a nechala je dívat se, jak jejich král mizí. Já se na to dívat nedokázala.

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyWhere stories live. Discover now