85. Spojenci

948 54 1
                                    

Z pohodlí své postele jsem trénovala všechny své aspekty. Zároveň.

Nad hlavou se mi mísily šlahouny temnoty s pronikavou světelnou září, zatímco se mi po pokoji rozrůstaly různé květiny a otevřenými dveřmi na balkon sem přicházel čerstvý vzduch.

Nejzajímavější však byla temnota a světlo. Bojovaly spolu, ale spíše přátelsky, dalo by se říct. Nechala jsem jim volný průběh, až postupně temnota zahalila celou mou ložnici a světlo jí pronikalo jako jasné hvězdy a paprsky. Byla to nádhera.

Zaslechla jsem kroky a následné otevření dveří mé komnaty. Temnotu i světlo jsem stáhla zpět do sebe, ale květiny pořád porůstaly část mého pokoje. Především u okna. Narušitel tedy uviděl jen květy, když otevřel dveře mé ložnice.

„Neptej se,“ řekla jsem klidně a hleděla na zapadající slunce.

„To jsem ani neměla v plánu,“ namítla Hertia a opřela se o pelest mé postele. „Ale tenhle bordel si ukliď, vážně nemám náladu snášet hněv špeha pánů vod, který si říká služebná.“

Uchechtla jsem se. „Kdy to došlo tobě?“ zeptala jsem se. Páni vod se zmiňovali, že mají špehy. Stačilo jen vědět, že Leon ovládá vodu i vzduch a slouží na hradě. A že tady se dá získat dost informací.

„Když naznačila, že ovládá i vzduch,“ odvětila. Začala si čistit nehty. „Nedávno jsem si říkala, jak by bylo skvělý, kdyby se páni vod vrátili, ale přijde mi, že jich je až moc. Zvlášť když tu žije syn nějakého toho jejich vůdce a my tu popíjíme se špehem.“

„Jsme to ale krásná skupinka, že?“ ušklíbla jsem se. „Nejznámější vrah, bohyně, princezna a špeh. Těžko se mi věří, že to je jen shoda náhod.“ Zvlášť když všechny vládneme mocnou magií nebo aspekty a cizí nám není ani umění boje. Já bojovat umím, Hertia a Lillian také. Jelikož je Leon paní vod, nepochybně bude dobře bojovat také. A krást.

Tomuhle se zas uchechtla Hertia. „Přijde mi celkem obdivuhodné, jak to Leon dokázala skrývat. A ještě nějak podávat informace ostatním pánům vod, aniž bychom si toho všimly,“ řekla zamyšleně. Její zlaté oči odrážely světlo slunce.

„Očividně nám ani umění přetvářky není cizí,“ prohodila jsem, když jsem si začala čistit nehty i já. Mezitím jsem nechala přírodu, aby všechny květy a kořeny, co mi porostly pokoj, zatáhla zpět.

„Vážně musíš jít za Fiarem,“ řekla po chvíli.

Probodla jsem ji pohledem. „Byla jsem tam a zabouchl mi dveře před nosem.“

„Procházíš stíny ještě lépe než já, kašli na nějaké dveře.“

Bylo hodně špatný nápad za ním chodit, přesto jsem prošla stíny do jeho předsíně. Vykročila jsem k jeho ložnici, ale zastavila jsem se na místě. Ze společenské místnosti jsem něco zaslechla.

Otočila jsem se a neslyšně otevřela dveře. Málem mi spadla brada, když jsem spatřila Fiara, jak sedí před naleštěným klavírem. Jeho prsty se plynule začaly pohybovat po klávesách a mě do uší zabloudila nádherná melodie. Vysoké a nízké tóny se střídaly každých pár sekund a tempo se velice pomalu zrychlovalo.

Nikdy jsem nic tak nádherného neslyšela.

Svezla jsem se po rámu dveří na zem a byla pouze ráda, že mě Fiar nemá jak spatřit. Ruce jsem měla volně položené vedle sebe a titěrné pramínky temnoty tancovaly do rytmu volně okolo mě. Jako by i ony slyšely tu hudbu a cítily veškeré emoce, které mezi jednotlivými tóny zaznívají. Musela jsem se usmát, když jsem ucítila, jak mi po tváři stekla slza. Byl to jediný náznak, že možná nejsem takové monstrum. Že ve mně ještě duše je.

Hudba vrcholila a Fiarovy prsty klouzaly z klávesy na klávesu plynuleji, než to kterýkoli jiný hudebník dokázal.

V úplném vrcholu přestal. Hleděl před sebe a ruce volně spustil vedle sebe.

Jeden pramínek temnoty – jeden jediný – se doplazil až k němu a něžně ho pohladil po tváři. Fiar neucuknul, když se však otočil dozadu, já už byla pryč.

***

Ležela jsem na dekách na plošince na střeše našeho křídla hradu. Hleděla jsem na hvězdy a na jasný dorůstající měsíc. V hlavě mi zněla ta melodie pořád dokola a já se nepřestávala usmívat. Možná jsem si s ním nepromluvila, ale dostala jsem aspoň možnost poznat i tuto část jeho já. A podvědomě jsem i cítila, že Fiar věděl, že tam jsem s ním. Že mě tuto jeho stránku spatřit nechal.

„Nechci ti kazit náladu, zvlášť když se po dlouhé době opravdu usmíváš, ale obdrželi jsme nějaké zprávy od našich spojenců,“ promluvila Hertia, která se zde právě zjevila. „Přečti si je sama, není to dlouhé čtení,“ podala mi tři dopisy a opět zmizela.

Prohlédla jsem si jejich pečetě. Jedna na sobě měla strom v rozkvětu, druhá meč a štít a třetí znázorňovala tři květy. Vílí, lidská a elfí.

První jsem uchopila dopis z mé původní domoviny a otevřela ho. Pečeť už byla rozlomená, když si ho pravděpodobně četla Hertia s Lillian.

Vaše Veličenstva, do války s Vámi vyjedeme. Sami jsme pocítili hněv démonů a nehodláme pouze sedět a čekat, než se s tím vypořádáte. Poskytneme Vám veškerá naše vojska do Vašeho područí.
Vůdce Elendrie, Wened Keawood.

Otočila jsem stránku a tam bylo bratrovým škrabopisem napsáno:

Přece sis nemyslela, sestřičko, že bych ti nechal všechnu tu slávu. Už jsme na cestě do Magia, takže doufám, že sis na uvítanou připravila nějakou pořádnou párty.

Nepřekvapilo mě, že takhle Dorian pohlíží na důležité dopisy. Musela jsem se nad tím pousmát. Jestli on někdy převezme roli vůdce...

Papír jsem zasunula zpět do obálky a uchopila do rukou druhý. Dopis od lidí.

Ve válce s námi počítejte. Naše vojska společně s námi už jsou na cestě k Vám. Hned po příjezdu si s Vašimi Veličenstvy žádáme schůzi.
Mé Veličenstvo, Zeffel Gilliard.

Buď to bude schůze ohledně války, což by dávalo smysl, nebo si s námi chce něco vyřídit. Anebo mají něco, co by nám mohlo pomoci ve válce.

Doufám v to třetí.

Uchopila jsem do rukou třetí dopis, dopis od víl. Vytáhla jsem papír a pustila se do čtení.

Vaše Veličenstva, nedávno Oculus napadlo deset tisíc kříženců démonů a draků i pouhých démonů. Situaci jsme zvládli s výraznými škodami, protože naše vojska už byla vyslána k Vám. Bohužel jsme přišli o všechny naše orly, kteří měli dorazit pár dní po pěchotě. Démoni je vyplašili nebo zabili a my nemáme tušení, kam zmizeli.
Vůdkyně Alisu, Geysha Ëneghen.

Když jsem to dočetla, málem se mi zastavilo srdce. V hloubi duše jsem doufala, že je Saxum v pořádku.

Takhle zbabělý je Mors? Zaútočit, když vojsko zmizí?

Povraždit je bude pro mě pocta.

Dopisy jsem položila vedle sebe a s vypětím sil je poslala Fiarovi přímo na stůl. Je na mě naštvaný, ale tohle by měl vědět.

Poté jsem se jen uvelebila a usnula pod svitem hvězd.

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyKde žijí příběhy. Začni objevovat