50. Cechy

1.1K 65 0
                                    

Loktem jsem vysklila okno a sedla si s nohama dovnitř na parapet. Všech pohledy teď patřily jen mně.

„No, od Rudýho ostří jsem čekala trochu větší luxus, ale aspoň se dobře maskujete. Přesto jsem vás našla,“ uchechtla jsem se tiše a vrhla dýku po jednom muži, který se mi zrovna dostal do výhledu.

„Co tu dělá Temný stín? Vyřizuješ účty za Noční děs?“ zeptal se Miar. Páni, asi bude dost inteligentní.

„Nepopírám, že jsem tu i kvůli tomu, ale i přes sympatie, které ke mně Noční děs chová, si ráda pracuju po svým. Takže možná nezabiju dalšího z vašich mužů, když mi řeknete, kde má sídlo Bílý tesák. A vím, že to víte.“ Mohla bych jim vlézt do hlavy, ale kdyby byl někdo z nich telepat a věděl, že to dělám já, mohlo by mu dojít, že jsem z rodiny Fetorelů, protože jen ti ovládají myšlenky.

„Uvědomuje si Pikový král, že by tohle mohlo vést k válce cechů?“ zeptal se Miar místo odpovědi. S nima to bude ještě na dlouho.

„Pikový král není úplný idiot, uvědomuje si to. Proč asi chtěl, abych zjistila, kde jsou vaše sídla? Neměli jste zabíjet jeho lidi. Každopádně, když mi řeknete, kde je Bílý tesák, možná se mi vaše adresa vykouřila z hlavy.“ Smlouvání a smlouvání. Něco, co umím dokonale, ale stejně svou stranu dohody málokdy dodržím.

„My jeho lidi nezabili a pochybuju, že Bílý tesák jo. K čemu by nám to bylo? Válku cechů si nepřejeme nikdo, obzvlášť proti nim.“ Neznělo to, jako by lhal. Ani bych se nedivila, kdyby to byla pravda a Detren jen chtěl podnítit spor.

„Prostě mi řekněte, kde je Bílý tesák. Zrovna dneska jsem se chtěla vyspat a na vaše kecy opravdu nemám náladu,“ odfrkla jsem si.

„Neřeknem,“ odvětil po chvíli a mě jeho odpověď trochu překvapila. Vzdorovat Keiře je jedna věc, ale Temnýmu stínu? To chce koule.

„Vážně mi to chcete komplikovat? Nic jste mi neudělali a já dneska vážně nechtěla Magnificentii navštěvovat, ale vy si o to prostě říkáte,“ povzdechla jsem si a polovinu jeho mužů začala škrtit temnotou. Miar začal váhat. Nevěděl, jestli mi to má, nebo nemá říct, ale když zemřel další z jeho mužů, rozhodl se.

„Na konci ulice zahneš doleva a je to ta největší krčma po pravé straně,“ řekl nakonec a já se pro sebe ušklíbla.

„Vidíš, že to jde,“ tiše jsem se uchechtla a muže, které jsem dusila lasy, jsem nechala být a oknem vypadla zpět na ulici. Jestli to stihnou, ty lasa možná sundají.

Vydala jsem se podle jeho instrukcí a opravdu našla další velkou krčmu. Tak teda vzhůru do doupěte kožoměnců.

Jejich pohledy také spadly na mě a všichni čekali, co se bude dít.

„Přišla jsem vyřídit účty za Pikovýho krále, ale nejdřív bych si pár věcí ujasnila. Zabili jste jeho lidi? I kdyby jen některý,“ šla jsem rovnou k věci. Už chci vážně spát.

„A proč bychom to dělali? Pouštět se do křížku s cechem vrahů by se nevyplatilo,“ odvětil jeden starší muž, který zrovna seděl u baru.

„Tak ani nezačínejte, možná by se z 5 lidí mohlo stát 20,“ vypustila jsem tichý vražedný smích a 5 z jejich lidí zabila. Tohle nemělo co dělat s Detrenem, tohle bylo jen pro zábavu. „Takže pápá,“ zamávala jsem a prošla stíny zpět k Detrenovi.

„To už jsi je našla?“ zeptal se překvapeně.

„Vás jsem taky našla celkem rychle. Teď je ale otázkou, jestli ti chci jejich lokaci říkat,“ pokrčila jsem rameny.

„Spojenectví máme z nějakýho důvodu,“ řekl rázně.

„To spojenectví se vyplatí jen vám, mně je k ničemu,“ uchechtla jsem se a začala si házet s dýkou. „Mimochodem, doslechla jsem se, že na vás vlastně vůbec nezaútočili. Ty se jich chceš prostě zbavit, že?“

„Ty jim věříš?“ zeptal se vyhýbavě. Teď je už jasná odpověď.

„Nevěřím nikomu. Ale oni mají z Temnýho stínu respekt, což ty ne. Ty by sis klidně dovolil mi lhát, ale řeknu to takhle... Je to zbytečný. Já na pravdu přijdu, i kdybych ti měla vlézt do hlavy. Takže ne, neřeknu ti, kde se nacházejí. Zjisti si to sám,“ řekla jsem, než jsem prošla stíny k sobě do komnaty.

Všechno jsem ze sebe sundala a oblíkla se do noční košilky. Potom jsem se rozhodla, že svoje vlasy konečně vysvobodím z toho copu.

Hertia se asi v polovině mé práce vrátila do pokoje a plácla sebou na pohovku. Měla v sobě alkohol, ale působila střízlivěji než normálně.

„Čím se vlastně temnota v našem rodu liší od těch ostatních?“ zeptala jsem se, abych přerušila to ticho.

„Je mnohem mocnější, proto taky Fetorelé vládnou,“ odvětila a dál zírala do stropu.

„Co umíme my, co ostatní ne?“ ptala jsem se dál.

„Většina věcí se nám dělá snadněji. Taky na rozdíl od ostatních můžeme lézt někomu do hlavy, tvořit oheň temnoty... Oheň temnoty, tolik bolesti, kterou jsem s ním způsobila svým sourozencům. Tohle je dost dobrá věcička,“ zapřemýšlela se. O ohni temnoty jsem ještě neslyšela, ale bohům to prý ubližuje, což působí dobře.

„A co způsobilo, že je naše temnota mocnější?“ nepřestávala jsem se ptát. Možná bych ji teď neměla zatěžovat, ale to rozplétání je taková nuda.

„Bylo nebylo, v obležení Fiteranských hor byla jedna samotná hora. Taky byl jeden týpek, který z tý hory udělal Nigredo. Ten týpek se jmenoval Garad Fetorel a byl to ten, který klofnul trůn. Tenhle týpek prý v hoře objevil skrytou moc, mocnější temnotu, a klofnul i tu. Potom si udělat dost harantů, ale všechny ta zděděná moc zabila. Takže když se mu narodil další harant, polovinu z té moci mu sebral. Harant přežil a je to tvůj hodně-prapraděda.
Garad ale začal svou moc zneužívat a vyvraždil skoro celý Západ. Proč taky ne, že? Když tam měl přijít naposled, tvůj hodně-prapraděda z otcovy strany, který velel posledním elfům, ho nalákal až do magických vod Enderie.
Vedli spolu dlouhý souboj a nakonec ho elf nalákal až za nějaký vodopád, kde ho shodil do hluboké tůně a voda ho zabila. Prý tam je doteď a voda brání jeho moci, aby odešla a zabíjela dál podle jeho vůle. Avšak zabije každýho, kdo do tůně spadne. Nebo minimálně už nikdo neodešel.
Elfa potom ostatní přeživší prohlásili za svýho vůdce, a to je důvod, proč Keawoodové vládnou.
V Morsu ale zůstal ten Garadův harant s částí té moci a ta se teď dědí,“ ukončila své vyprávění Hertia. Ona by vážně nemohla říkat pohádky na dobrou noc.

„Takže proto se říká, když někdo spadne do pasti, že spadl do tůně?“ zeptala jsem se na tu nejmíň podstatnou věc z celého příběhu. Jestli ale Garad měl tu moc a přežil s ní, proč jeho děcka ne? A jak mocný asi musel být? Co všechno mohl udělat? A jakej idiot asi musel být, když ho porazil elf?

„Asi?“ pokrčila rameny.

„A jak o tomhle vůbec víš? Byl první z rodu, nemůžeš být starší než on.“

„Máma mi to vyprávěla na dobrou noc,“ usmála se nad tou vzpomínkou.

„Tak to silně pochybuju, že to vyprávěla takhle,“ odfrkla jsem si s mírným smíchem a ona se musela taky zasmát.

„Možná jsem to trochu zjednodušila, ale merito věci je stejný,“ řekla po chvíli. „Mimochodem, dobrý háro. Kudrnatý vlasy ti ale sluší míň než ty vlnitý,“ dodala, když jsem rozpustila poslední cop.

„Já vím, proto jsem si je rozpustila na noc, aby zítra byly už o něco míň,“ odvětila jsem, když jsem je začala pročesávat, ale i to bylo úplně k ničemu. Takže jsem to nakonec vzdala a zalezla pod svou deku. Chvíli nato jsem už spala.

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyWhere stories live. Discover now