Lidská Esme

Co se mnou bude

Esme

Služba mi skončila v pět večer. Než jsem se autobusem dokodrcala domů, bylo čtvrt na šest. Sice už jsem neplakala, ale má nálada byla pod bodem mrazu. Odměnila jsem dveře od bytu a svlékla jsem si lehký kabátek. ,,Esme, máš tu návštěvu." Křikla na mě Cam. Nejspíš z kuchyně. Než jsem stačila odpovědět, objevil se ve dveřích do haly Carlisle. Nevěděla jsem, co dělat. Jediné co mě v tu chvíli napadlo, bylo utéct. Než stihl cokoliv říci, vrhla jsem se ke dveřím a utíkala jsem. Běžela jsem po schodech dolů a ven, ven z domu. Slyšela jsem za sebou kroky, slyšela jsem za sebou někoho běžet. Přidala jsem. Utíkala jsem, co mi síly stačili.

Carlisle

Když mě zahlédla, na chvíli strnula. Ovšem jen na chvíli. Pak se rozběhla ke dveřím. Vyběhl jsem za ní. Musel jsem lidským tempem, což mě štvalo, protože lidské tempo bylo tak pomalé. Seběhla schody a utíkala ven z domu. Následoval jsem ji. Když mě zaslechla ta sebou, ještě přidala. To jsem ovšem taky učinil. Běžela rychlostí blesku, ale já jí byl pořád v patách.

Esme

Utíkala jsem, ale síly mi ubívaly. Ale Carlisle se držel pořád v těsném závěsu za mnou. ,,Ten by mohl běhat maraton." Šlo mi hlavou." Zaběhla jsem do nějaké uličky. Jenže byla slepá. Přitiskl jsem se ke zdi. Carlisle se zastavil tak dva metry ode mně. ,,Esme, to jsem tě tak moc vystrašil? Tolik se mě bojíš?" Jeho hlas byl smutný. ,,Ne já se tě nebojím." Do očí se mi vyhnaly slzy." ,,Proč tedy utíkáš?" ,,Já, já." Nemohla jsem mluvit. Hlavu jsem si dala do dlaní a padla jsem na kolena. Během vteřinky jsem okolo sebe cítila Carlisleovi paže. Chtěla jsem se od něho odtrhnout, ale nedovolil mi to. Pevně mě držel u sebe. 

Carlisle

Nechal jsem ji vyplakat. Sem tam se mi pokusila vymanit z mého objetí, ale já jsem jí to nedovolil. Teprve když se trochu uklidnila, vydali jsme se společně zpátky. Hodil jsem jí přes ramena sako. Pláč a únava ji nakonec tak zmohly, že mi usínala za chůze. Pak mi došla trpělivost a vzal jsem ji do náruče. Než jsem ji donesl domů tak mi usnula v náručí. Zazvonil jsem na Camilu. ,,Esme, co se jí stalo." ,,Klid slečno Stevensova. Jenom usnula vyčerpáním." Uklidnil jsem ji. Položil jsem ji do postele. ,,Děkuji Vám pane Cullene." ,,Nemáte za co slečno Stevensova. A pokud by Vám to nevadilo, tak bych Vám rád nabídl tykání." Camila se usmála. ,,Camila." Řekla a natáhla ruku před sebe. ,,Carlisle." Potřásli jsme si rukou. ,,Tak já už půjdu. A Cam nevíš, jak má Esme zítra službu? ,,Zítra má od sedmi do dvou." ,,Díky, za informaci." Když už jsem byl ve dveřích ozvalo se. ,,Carlisle." Křikla na mě Cam. Otočil jsem se. ,,Ano." ,,Tobě se Esme líbí viď?" ,,Ano." ,,Miluješ ji?" ,,Ano, ale nevím, jestli ona mě." Svěsil jsem nad těmi slovy hlavu. ,,Nevím, jestli mě bude někdy milovat." Zašeptal jsem. ,,Ona tě miluje." Pohlédl jsem do Caminých očí. Byli plné přesvědčení. ,,Jen jí dej čas. S Johnem žila dlouho. A dlouho trpěla. Ona tě miluje, jenom potřebuje čas. Nebojí se tebe, bojí se vztahu. Musíš jí dokázat, že všichni muži nejsou jako John. Dokaž jí, že jí doopravdy miluješ." Usmála se.