Pomocná ruka aneb nový člen

291 7 6

de Leninka15

de Leninka15

Carlisle

Práce mi dnes celkem rychle utekla. Kolem třetí odpoledne jsem už seděl v autě a mířil si to směrem domů k mojí milované rodině. Bylo hezké mít rodinu. Od té doby co jsem měl Esme jsem byl nesmírně šťastný. A od té doby co se k nám přidal Emmett se štěstí ještě prohloubilo. Konečně jsem nebyl sám a opravdu jsem si to užíval.

Esme

Kolem půl čtvrté jsme zaslechli auto na příjezdové cestě k našemu domu. ,,Půjdu ho na to trochu připravit." Řekla jsem Alice a Emmettovi, kteří seděli v křeslech, do kterých se před malou chvílí přesunuli.

Vyšla jsem před dům, právě ve chvíli, kdy Carlisle vystupoval z auta. ,,Ahoj lásko." Usmál se, hned jak mě zahlédl a přitáhl si mě k sobě. Lehce mě políbil a pak se mi zadíval do tváře. ,,Stalo se něco Esme?" ,,Víš Carlisle, máme návštěvu." ,,A proč jsi z toho tak přešlá?" Pokračoval Carlisle v dotazech. ,,Myslím, že tohle by ti měla vysvětlit právě ta návštěva." Carlisle v tu chvíli ztuhnul a s opatrným a starostlivým pohledem si mě prohlížel.

Lehce jsem se na něj usmála a vzala jsem ho za ruku. ,, Pojďme." Řekla jsem a táhla jej do útrob domu. Emmett a Alice seděli ve stejně napjatých pozicích, jako když jsem odešla. Jakmile Carlisle viděl cizí upírku, přitáhl si mě blíž k sobě a postavil se tak, aby jeho tělo alespoň částečně krylo mě. ,,Dobré odpoledne." Pozdravil Carlisle. ,, Dobré odpoledne Carlisle." Pozdravila ho Alice." Na Carlisleově tváři bylo znatelné překvapení, když ho Alice oslovila jménem. ,,Bylo by asi lepší, kdyby jste se posadili." Řekla Alice a pak čekala na naší reakci. Trochu jsem zatáhla Carlisleovi za ruku a tím ho přiměla k pohybu. Posadili jsme se na pohovku a Carlisle si mě co nejtěsněji přitáhl ke svému boku.

Alice

Carlisle byl podle všeho dosti zmatený a tak, jakmile se s Esme posadili začala jsem s vysvětlováním. ,, Jmenuji se Alice Brandon. Jsem upírkou asi půl roku. Již od svého zrození se neživím lidskou krví, ale krví zvířat. Proměnil mě přítel, ve snaze ochránit mě před jiným upírem, ale to se mu bohužel nepovedlo. Mám dar, vidím do budoucnosti, tedy alespoň takové, jakou ji vytváří rozhodnutí lidí, upírů a tak. Skrývám se již půl roku, ale když jsem ve svých vizích viděla vaši rodinu, tak jsem dostala naději na to, že bych se již nemusela skrývat. Nikoho již nemám a tak Vás prosím o pomoc." Dokončila jsem svůj monolog a čekala na jejich vyjádření.