Lidská Esme

Emmett III. část

Esme

Carlisle si vzal v nemocnici celý týden volno. Celé dny seděl u toho chlapce. Já jsem tam byla s ním. Vzdálila jsem od nich jen, když jsem potřebovala jít na lov. Večer v šest hodin tomu chlapci přestalo tlouct srdce úplně. Carlisle s Eleazarem byli nahoře v Carlisleově ordinaci. Já a Carmen jsme na ně čekali v obývacím pokoji. Slyšela jsem Carlisleův klidný a vyrovnaný hlas. ,,Neboj se." To byla jediná věta, kterou Carlisle stihl říct. Pak se ozvala ohromná rána. S Carmen jsme byly okamžitě na nohou. Ze shora seběhl ten chlapec. S Carmen jsme se mu postavily do cesty. Pokusily jsme se ho zastavit. Obě nás jedním máchnutím rukou odhodil. Carmen letěla rovnou na zeď. Tu prorazila a přistála až v kuchyni. Já jsem proletěla prosklenou stěnu a zarazila jsem se až o strom na konci zahrady. Ten se pod mým nárazem zlomil a spadl na druhou stranu, než na kterou jsem dopadla já.

Carlisle

Ten chlapec nás s Eleazarem odhodil. Než jsme se stihli vzpamatovat, tak utekl. Vydali jsme se za ním. Seběhli jsme dolů do obýváku. Ten chlapec tam už nebyl, ale zůstaly tam po něm dvě díry ve zdech. ,,Esme, Carmen." Zavolali jsme s Eleazarem. Měli jsme o ně starost. Carmen se objevila ve dveřích kuchyně. ,,Carmen." Přiběhl k ní Eleazar. Carmen se sotva držela na nohou. Musela to být pořádná rána. Já jsem tedy rychle vyběhl na zahradu. Protože druhá díra byla v prosklené stěně vedoucí na zahradu. Esme ležela na konci zahrady. Vedle ní ležela přeražená jabloň. ,,Esme." Vykřikl jsem. Rychle jsem k ní přiběhl. ,,Nic mi není Carlisle." Zašeptala. Pomohl jsem jí se postavit. ,,Určitě?" Ujišťoval jsem se. ,,Jo jsem v naprostém pořádku. Co Carmen?" ,,Ta je taky v pořádku." Ujistil jsem ji. ,,Musíme najít toho chlapce, než udělá nějakou hloupost." Během naší rychle rozmluvi se u nás objevili i Carmen s Eleazarem. ,,To musíme." Přidal se k Esminu názoru i Eleazar. Já s Carmen jsme jen přikývli a pak jsme se všichni vydali plnou rychlostí lesem.

Emmett

Ta rychlost se mi líbila. Ale nechápal jsem co se to se mnou stalo. ,,A kdo byli ti čtyři lidé? A co jsem dělal v tom domě? A co se mi to stalo?" Takové myšlenky se mi honili hlavou. Utíkal jsem, teda spíše letěl. Ta rychlost byla ohromná. Jenže najednou jsem za sebou uslyšel nějaké kroky. Pokusil jsem se zrychlit. Velmi jsem se podivil, že se mi to povedlo. Jenže i když jsem zrychlil na rychlost světla, tak jsem stále slyšel za sebou kroky. Rozhodl jsem se, že se jim postavím. Zastavil jsem se a připravil se k útoku. Po chvíli jsem zase uviděl ty čtyři obličeje, které jsem vyděl už v tom domě. Dvě ženy a dva muži. Všichni čtyři se zastavili, jen co mě uviděli. ,,Nemáš se čeho bát." Začal klidným hlasem blonďák. Z mého hrdla se ozvalo zavrčení. ,,Nechceme ti ublížit." Pokračoval dál blonďák, jako by neslyšel mé zavrčení. ,,Vím, že jsi zmatený, z toho co se ti stalo. Nech nás ti to vysvětlit." ,,Tak mluv." Odvětil jsem mu. ,,Víš chlapče, ty jsi teď upír." ,,Upír?" Vydralo se mi z hrdla.