1. kapitola

7.6K 459 51
                                    

Temným Grimmauldovým náměstím se ozvalo hlasité prásk. Náhodný kolemjdoucí by si mohl myslet, že si děti hrály a hodily petardu po ubohých psech, ale to by nesmělo být po půlnoci.

Čtvercové náměstí spoře osvětlovalo jen několik blikajících lamp pouličního osvětlení, vrhajících dlouhé stíny odpadkových košů na listím pokrytou zem. V domech okolo neudržovaného trávníku byla tmavá okna, všichni obyvatelé hluboce spali, a tak nikdo nepatřičný zvuk neslyšel a nemohl ani spatřit muže, který se vzápětí pod jedním z téměř opadaných stromů objevil.

Byl mladý, velmi vysoký a statný, oděn v modrých džínách, červeném svetru a tmavě modrém saku. Pod věčně rozcuchanými černými vlasy zářily dvě smaragdově zelené oči, kryté za čtvercovými brýlemi s černými obroučkami, nad nimiž, ukrytá pod vlasy, byla jizva ve tvaru blesku.

Zhluboka nasál podzimní vzduch, který byl ještě teplý, ale naznačoval, že již brzy se ochladí a zahalí Londýn do věčné mlhy a mrholení.
Rozvážným krokem vyrazil ke svému domu, jenž zdědil po svém kmotru. Mířil k číslu 12, které bylo před ostatním světem skryto. Lidé bydlící v okolních domech si dávno zvykli, že mezi čísly 11 a 13 žádný dům není a brali to jako žert původních stavitelů.

Několik málo lidí ale vědělo, že se jedná jen o klamný manévr, a pokud znali adresu a soustředili se na ni, objevily se staré dveře, následovány špinavými zdmi a slepými okny, jež odstrčily okolní domy na stranu, aniž by obyvatelé cokoliv zaznamenali. Brýlatý muž samozřejmě patřil mezi tu hrstku znalých.

Ještě nebyl ani v půlce své cesty, když uslyšel přidušené sténání kdesi ve tmě po své pravé ruce. Na sekundu zaváhal, ale poté se rozešel k tomu zvuku. Opatrně našlapoval, a přesto málem zakopl o hromádku o něco tmavší, než byla okolní temnota. Sehnul se níž a z hromádky se ozval další, mučivý sten.
Rozhodl se zariskovat a vytáhl z kapsy u saka tmavou hůlku.

„Lumos," zašeptal a její hrot se rozzářil měkkým žlutým světlem, které osvítilo schoulené tělo člověka v černém roztrhaném plášti.

„Do prdele!" Klekl si k němu a opatrně ho převrátil na záda, což mělo za následek bolestné zakňučení. Muž při rychlém zhodnocení obličeje, jediné viditelné části těla, uznal, že bolestivé zvuky jsou více, než na místě. Jedno oko bylo tak opuchlé, že by se divil, kdyby osoba na zemi přes něj vůbec něco viděla. Zlomený nos, světlé vlasy slepené krví z roztrženého obočí a namodralá čelist vypadaly, že budou jen úvodem do zbytku zahaleného těla.

Podle výšky odhadoval, že na zemi leží muž, ale pod krví a špínou rozmazaných po obličeji to nemohl říci s určitostí. Už sahal po mobilu, když mu zrak padl na tenkou a tmavou hůlku, podobnou té jeho. Vzal ji do ruky.

„Kamaráde, musíš k Mungovi. Odnesu tě tam," řekl chraplavým hlasem.
Začal se zvedat, ale z bezvládné hromádky vystřelila ruka a pevně ho chytila za předloktí.

„Neee, prosím," zasípal z posledních sil mužský hlas, než ztratil vědomí a jeho paže klesla zpět do listí.

Mladík rychle přemýšlel. Nevěděl, proč bezvědomý muž nechtěl do nemocnice. Mohl by to být snad nějaký zločinec? To by mu nejspíš nevadilo, byl vyškolený bystrozor a při určitých opatřeních by ho v klidu mohl zavřít v jednom z pokojů a k soudu odvést sám. Nebo si zažádat o posily. Navíc měl teď týden dovolené a zatoužil zjistit mužova tajemství.

„Tak jo." Vložil jeho hůlku do kapsy a pohledem se ubezpečil, že v okolí není ani živáčka. Svoji hůlku namířil na bezvládnou osobu a zašeptal: „Locomotor tělo." S tělem vznášejícím před sebou poté rychle vstoupil do domu.

Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENOKde žijí příběhy. Začni objevovat