Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

28. kapitola

„To je směšný!" Naštvaně hodil na stůl papíry, které pročítal.

„Co se děje, Harry?" zeptala se mladá kolegyně, se kterou sdílel malou kancelář, aniž by vzhlédla od svého spisu.

„Chybí tu minimálně půlka zločinů, kterých se Malfoy dopustil, Regino," odpověděl nasupeně. Jeho vztek na Pastorka se každým dnem stupňoval a neměl daleko k tomu, aby podepsal výpověď. To, že ho stáhnul z Dracova případu, se ho velmi dotklo a dosud se s tím nesmířil, avšak když odložil veškeré city, nerad uznal, že se to slučovalo s normálním postupem.

S povánočním příchodem do práce ho však veškeré racionální myšlení opustilo. Na jeho stole ležela tlustá složka s nápisem Lucius Malfoy a k ní připojená jeho žádost o propuštění. S předstíraným klidem se tehdy došel zeptat Pastorka, zda to skutečně myslí vážně.

„Co se vám zase nezdá, Pottere?" odpověděl mu tehdy zpoza svého stolu. „Chcete třídit papíry?"

„Ne, pane. Jistě že..." oponoval a svíral složku na hrudi.

„Chcete, aby se dostal ven?" vyštěkl netrpělivě další otázku.

„Ani smykem," zavrtěl hlavou.

„Tak co víc pro vás můžu udělat, než vám dát na starost jeho případ? Nikdo nechce, aby se dostal ven, jenže se zdá, že mu to bude umožněno." Zamračeně se k němu naklonil. „Tak se do toho zahrabejte a najděte dostatek důkazů, aby tam shnil do konce života." Narovnal se zpět a nevesele se usmál. „Nebo to dám na starost nějakému nováčkovi a vy můžete jít kontrolovat kartotéku a třídit spisy. Je to jasné?"

„Ano, pane," zamumlal a opustil kancelář.

Na jednu stranu chápal, že se mu snaží ulehčit stažení z terénu a zadal mu práci, která byla jakákoliv, ale ne nudná, stejně se však neubránil pocitu, že mu to udělal naschvál.
Musel vědět, že ho tím ještě víc naštve, ačkoliv nerozuměl, co ho k tomu vedlo. Možná si to všechno jen špatně vysvětlil, třeba mu tím Kingsley jen naznačil, že mu dostatečně věří, přesto však znechuceně vrčel pokaždé, když na spis pohlédl.

Nebyl jediný, komu Luciusova žádost kazila dobrou náladu. Draco od chvíle, kdy se o ní dozvěděl, místy upadal do depresí, při nichž, opřený o Harryho, sotva s jistou automatičností hladil huňatou srst Heaven a nebo naopak šílel z přebytku energie, kterou potřeboval vybít, aby se nezbláznil. V takových chvílích, pokud nebyl v práci, se s Harrym a psem přemisťovali na odlehlé louky a pole, kde s Heaven dováděl ve sněhu za obezřetného Harryho dohledu, jemuž srdce plesalo pokaždé, když viděl radostný smích na tváři svého partnera.

„Víš," řekl Harry jednoho večera po jednom z takových venčení, „měl bys jít svědčit." Držel Draca v náruči, na paži mu bříšky prstů kreslil uklidňující kolečka a zhluboka nasával jeho osobitou vůni, jež ho přiváděla do euforie. Zbožňoval být zavrtaný do jeho ramene a vdechovat ji.

„Ty ses zbláznil," rozhořčeně se narovnal a bolestivě ramenem udeřil Harryho do brady. „Jak bych proti němu mohl svědčit?" Otočil se přímo k němu a rozčilená tvář mu změkla. „Promiň," zašeptal a jemně ho pohladil na místě, do kterého ho praštil.

„To nic," potřásl hlavou a přikryl jeho dlaň svojí rukou. „Ale nezbláznil jsem se. Myslím to vážně."

„Jak by sis to asi představoval?" ušklíbl se. „Mám tam nakráčet a jen tak říct, ať ho nepouštěj, že je můj fotr podělanej sráč, co si užíval mučení lidí?"

„Jo, to by šlo." Povytáhnul koutek úst a otočil se, aby na něj lépe viděl. Složil nohy pod sebe a zamyšleně spustil jejich ruce do svého klína, kde palcem hladil jeho hřbet. „Ale to už všichni víme, to nebude stačit."