Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

41. kapitola

Draco sledoval, jak se tvář Luciuse mění v šokovanou grimasu. Celý sál šuměl jak včelí úl, kouzelníci a čarodějky nepokrytě dávali najevo svůj nesouhlas s vývojem situace. Percy musel svým kladívkem rázně zjednat klid a ihned poté začali diváci neochotně opouštět svá místa, za rázného pobízení pracovníků ministerstva.

„Pojďme,“ zašeptala Hermiona a začala tlačit Ginny a Draca ven. Ani jeden se nedal pobízet dvakrát a pomalu postupovali s davem. Blonďatý aristokrat se ještě na malou chvíli zastavil ve spodní části a upřel na otce svůj zrak. V jeho očích uviděl chladný vztek, jenž skrýval jen s největším úsilím. Ústa měl semknuta v pevné lince a tvář byla jako odlita z mramoru. Nepohnul se na ní jediný sval, avšak Draco ho znal dokonale. Poznal, že zatíná zuby a pěsti a silou vůle se snažil nevybuchnout. Musel vědět, že by mu to v případu přitížilo, proto zůstával zticha. Draco si dokázal velmi dobře představit nejednu urážku, kterou by si musel od něj Harry vyslechnout.

Chápal jeho zlost – Harry přerušil líčení ve chvíli, kdy už byl téměř osvobozen. A ačkoliv někde hluboko ve svém nitru pocítil osten lítosti nad mužem připoutaným v křesle, byl především rád, že se to stalo. Nechtěl, aby se jeho otec dostal z vězení. To, co udělal ve svém životě matce, mudlům a kouzelníkům, bylo neodpustitelné. Ačkoliv by možná mohl zapomenout na mučení, které prožíval on sám, zničení matky mu prominout nehodlal. Doufal, že Harry našel natolik zásadní důkazy, aby Lucius zůstal v Azkabanu až do konce života.

Konejšivá dlaň na rameni ho popohnala dále. Vrhl poslední pohled na Harryho, stojícího hrdě před řečnickým pultem a neubránil se úsměvu, i když ho černovlasý muž nemohl zahlédnout. V tu chvíli však na něj upřel své oči, ústa zformoval do náznaku úsměvu, sotva pozdvihl koutky, přesto se Dracovi ihned zvedla nálada a úlevný pocit zalil jeho hruď. Věřil mu. A s lehkým srdcem opustil místnost, aby s oběma ženami počkal na svého partnera na chodbě.     

***

Harry se ještě vydýchával po ostrém běhu, když lidé opouštěli s hlasitým mumláním soudní síň. Bylo mu jasné, že svým vpádem překazil Luciusovo propuštění na poslední chvíli. Znal sílu jeho podmanivého hlasu a dokázal si představit styl jeho obhajoby. Znechuceně se ušklíbl a obrátil se od ministra, aby pohledem vyhledal Draca v přeměněné podobě. Ani nedoufal, že ho zahlédne mezi množstvím lidí, přesto se jejich pohledy setkaly a on si dovolil sotva znatelné pousmání. Bylo divné se usmát na cizího muže, ale alespoň ho to nelákalo dávat najevo nic víc. I ten nepatrný pohyb koutků ho stál obrovské úsilí, neboť informace, jež vyslechl jen před malou chvílí, ho málem porazily.

Ještě, než se dveře uzavřely, se obrátil k Percymu. „Pokud je to možné, byl bych rád, aby byl obviněný vyloučen z výpovědi svědků,“ řekl hlasem, ve kterém byla znát naléhavost.

„Z jakého důvodu?“ Ministr kouzel se k němu naklonil přes pult se zvědavě vyklenutým obočím.

„Chci, aby přemejšlel a klepal se hrůzou, co jsem na něj našel,“ přiznal bez okolků. „Sice bych se s radostí díval na jeho výraz, až mu bude docházet, že to v životě nemůže vyhrát, ale ta nejistota by mi mohla posloužit líp.“

„Tobě? Chceš vést výslech sám?“ Posunul si své kostěné brýle ke kořeni nosu a pohodlně se opřel.

„Jo. Pan Macmillan je výbornej, ale není obeznámenej s aktuální situací. Nemám pro něj připravený otázky. Na to nebyl čas.“ Zamrazilo ho, když si plně uvědomil, že přišel na poslední chvíli a pokud by to nestihl, Lucius by už někde mohl slavit svou svobodu.

„Dobře. Nemám námitek. Ani jeden požadavek není proti trestnímu řádu.“ Otočil se na lavici k asistentce sedící vedle něj a něco jí zašeptal. Přikývla a ihned s klapotem podpatků odběhla.