Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

33. kapitola

„Promiň, co jsi říkal?“

„Říkal jsem, ať si jdeš lehnout.“ Významně se podíval na pohovku, která, když se na ni Harry zaměřil, vypadala obzvlášť lákavě. Polštářky přímo vábily k tomu, aby se položil, zabořil do nich obličej a aspoň na chvíli si odpočinul. Únava ho zmáhala víc, než byl ochoten si připustit. A i když ho poháněla obava o svého milovaného, cítil, že jeho tělo, oslabené náporem nepřátelské kletby, takový nápor dlouho nevydrží.

„To je dobrý.“ Mávl rukou. „Jsem v pohodě,“ dodal nepřesvědčivě, když si ho David přísně změřil.

„Ne, to teda nejsi,“ ušklíbl se a pro sebe si zamumlal něco o tvrdohlavých idiotech.

„Jdi si lehnout. Nějakou dobu to zabere. Vzbudim tě hned, jak budu něco vědět,“ slíbil a Harry nakonec neochotně souhlasil.

„Tak možná… na chvilku.“ Toporně se zvedl a s dalším zívnutím padl na gauč. Sbalil se do klubíčka a objal jeden polštářek. Brýle položil vedle pohovky na zem a zamžoural na Davida, jenž zhasl světlo a nechal svítit jen malou lampičku u stolu, Harry tak ležel v příjemném šeru a v rozostřeném pohledu by mohl tvrdit, že za stolem sedí Draco. Avšak ten tam nebyl a na Harryho bolestně dopadala jeho nepřítomnost.

Umíral strachy o jeho život a jen silou vůle, kterou bral z hlubin své duše, se držel, aby se nesesypal. Přesto však cítil, že na něj doléhá vše, co se stalo v uplynulých dnech. Kletba, ztráta sil, únava a zdrcující ztráta vypustily z jeho očí slzy zoufalství. Chyběl mu. Tak moc, že mu to bralo dech.

Bezhlasně opouštěly slzy své místo zpoza chvějících se řas a tvořily vlhké cestičky na své pouti. Postrádal jeho ocelové oči, jejich mandlový tvar a vějířky světlých řas. Jeho růžová ústa, dychtivě oplácející jeho vášnivé polibky a šeptající slova, jež se bál říci nahlas. Dokonalou, ostře řezanou tvář, která uměla být stejně tak nedostupná jako otevřená. Jeho něžné úsměvy a upřímná objetí. Především však bytostně toužil po jeho osobnosti, jejich hovorech, jejich společně tráveném času.

Nerozuměl tomu, kdy nastala ta zlomová chvíle, kdy se do něj zamiloval tak, že by za něj ochotně dýchal. Nic, co prožíval dříve, se nemohlo rovnat lásce, jíž cítil k Dracovi. Byl jeho druhou polovinou, dokonalou a naprosto perfektní. Stýskalo se mu. Dal by cokoliv, aby byl s ním a mohl ho obejmout, cítit jeho vůni a zabořit svou tvář do jeho jemných vlasů.

Poslední myšlenka, než usnul, patřila jeho očím.

***

Prvním pocitem po probuzení byl chlad, zakusující se do jeho těla s brutální přesností a hned vzápětí se ozvala tupá bolest celého těla. Proti své vůli zasténal a otevřel oči. Pohled mu padl na hrubou betonovou podlahu, na které ležel v prapodivném úhlu, s nohama rozhozenýma a rukou zkroucenou pod sebou.

Zamrkal do mihotavého šera a počkal ještě malou chvíli, než se odhodlal pohnout. Byl si jist, že je sám, alespoň pro tuto chvíli. Kdyby nebyl, už by pocítil jejich hněv, neboť se ani nepokusil vstát hned, jak se probral.
Se zaťatými zuby vyprostil ruku zpod sebe a sípavě dýchal skrz sevřené rty, snaže se nevydat ani hlásku. Bylo to zatraceně těžké, avšak strach z nechtěné pozornosti, jíž mohl vyvolat i nepatrný povzdech, byl jeho hnacím motorem.

S jistým úsilím přitáhl nohy k sobě a opřel se o ruce. Povedlo se mu zvednout jen o malý kousek, než se ozvala ostrá bolest ve zlomených prstech a jeho hlava s tichým žuchnutím znovu skončila na drsném betonu. Tentokrát se zasyknutí bolestí neubránil, bylo to příliš intenzivní a nečekané. S bušícím srdcem vyčkával několik dalších minut, během kterých, naštěstí pro něj, nikdo nepřišel a přemýšlel, jakým způsobem se zvednout, aniž by si zbytečně působil další bolest. Už jí měl plné zuby.