Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

32. kapitola

Byla mu taková zima, že ze sebe sundal kabát i boty jen s největším sebezapřením. Rukávy černého svetru přetaženými přes třesoucí se prsty se snažil alespoň trochu zahřát, když za Davidem kráčel známou cestu do kuchyně, avšak příliš se mu nedařilo, ani když si dýchal do dlaní. V duchu si nadával do idiotů, vždyť na sebe mohl použít zahřívací kouzlo, dokud byl venku. Teď už se neodvážil, nechtěl Davida provokovat. Byl nesmírně rád, že ho vůbec vzal dovnitř a neměl v plánu tuto křehkou alianci čímkoliv narušit.

„Posaď se." Ukázal k malému jídelnímu stolu, stojícímu pod oknem. K Harryho štěstí byl těsně vedle něj radiátor, ke kterému nadšeně zamířil.
„Díky," řekl tiše a posadil se bokem na židli u topení, o které se opřel zády a vychutnával si návaly tepla, které z něj vycházely. Slastně přivřel oči a otřásl se. Stále mu byla zima, avšak s příjemným horkem za sebou byla mnohem snesitelnější.

„Co tě to napadlo, v takový kose sedět venku?" Položil před něj velký kouřící hrnek s čajem, který uvařil, než se Harry stihl uvelebit na židli. Sedl si přes roh stolu vedle něj, zamyšleně si ho prohlížel a nasypal si cukr do svého hrnku.

„Prostě jsem nemyslel." Pokrčil rameny, poposednul si a vděčně objal hrnek svými prsty. „Jediný, na čem mi záleželo, bylo mluvit s tebou. To... ostatní pro mě nebylo směrodatný."

„Ujišťuju tě, že nebejt Lukáše, tak tam asi přimrzneš," řekl chladně.

„V tom případě bych mu měl asi poděkovat." Pousmál se vytaženým koutkem úst. Zajímalo ho, proč by měl za změnu názoru vděčit cizímu člověku, ale rozhodl se nevyptávat. Nebylo to důležité, podstatné bylo, že seděl uvnitř a David byl ochotný ho vyslechnout.

„Nemyslím si, že tu zůstaneš tak dlouho, abys ho ještě potkal," ušklíbl se. „Vyklop, co po mně chceš a pak táhni." Harryho jeho chladný tón hlasu mrzel, neboť věděl, že si to zaslouží, avšak více ho zraňovala bolest, která byla jasně vidět v jeho očích.

„Tak jsem to nemyslel," povzdechl si a opatrně okusil, zda se čaj ochladil na takovou teplotu, aby se dal pít. Byl ještě příliš horký, přesto hrnek držel ve vzduchu, ruce opíral lokty o stůl a zvažoval, čím začít. Měl pocit, že by na něj svou žádost neměl vychrlit hned, ale že by se měl napřed snažit urovnat jejich záležitost. Pokud o to bude mít druhý muž zájem, o čemž pochyboval. Přál si však pokusit se o nápravu, napětí mezi nimi bylo takřka hmatatelné, viselo mezi nimi jako bolestivá připomínka jeho vlastní hlouposti. „Pořád mě tak nenávidíš?" zeptal se tiše. Sklouzl pohledem na čaj ve svých rukách, ale ihned se znovu zaklesnul do jeho pohledu a sledoval, jak po jeho otázce sklopil oči on, sváděje vnitřní boj se svou odpovědí.

„Ne." Nakonec zvedl hlavu, ačkoliv ho to stálo velké úsilí. „Nedokážu to, i když se o to celé roky snažím." Svá slova zašeptal tak potichu, jako kdyby si to říkal jen pro sebe a Harry musel napínat uši, aby ho slyšel. „Ale to, cos udělal..." Zavrtěl hlavou.

„Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle," smířlivě poznamenal a položil hrnek na stůl, aniž by ho pustil z rukou. Nevěděl co s nimi a držet čaj mu připadalo bezpečné.

„A cos čekal?" Potřásl hlavou a zkřížil ruce na hrudi. „Myslel sis, že to jako bude všechno v cajku?" Opřel se a na jeho tváři se objevil pohrdavý výraz.

„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit," bránil se. „Neměl ses to nikdy dozvědět," zamumlal a smutně sklonil hlavu.

„Proč?" Prohrábnul si frustrovaně vlasy a přeslechl poslední větu. „Proč jsi mi musel lhát? Nemohl jsi mi to říct rovnou? Nebyl jsem dost dobrej na to, abys mi věřil?" Snažil se o naštvaný a rozčilený tón, avšak Harry ho poznal dobře. Některé věci se nezměnily a on stále dokázal číst v jeho tváři jako v otevřené knize.